11

Trumpův dárek Evropě

OXFORD – Na nedávné konferenci ve Francii překvapila řada Evropanů své americké hosty tvrzením, že americký prezident Donald Trump by mohl být pro Evropu dobrý. U příležitosti Trumpova návratu do Evropy na summit skupiny G20 v Hamburku není od věci položit si otázku, zda mají pravdu.

Podle většiny měřítek je Trumpovo prezidentství pro Evropu příšerné. Evropskou unií Trump zjevně opovrhuje. Jeho vztah s německou kancléřkou Angelou Merkelovou je chladný v porovnání s jeho přátelstvím s tureckým autoritářským prezidentem Recepem Tayyipem Erdoğanem nebo s jeho obdivem k ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi.

Trump navíc vítá blížící se britský odchod z EU; během první schůzky s premiérkou Theresou Mayovou se prý nadšeně dotázal: „Kdo bude další?“ Jen opožděně se přihlásil k článku 5 smlouvy o NATO (který zavazuje členy k vzájemné obraně), rozhodl o odstoupení USA od pařížské klimatické dohody, která je v Evropě velmi populární, a seškrtal americké prostředky pro Organizaci spojených národů, jež se v Evropě rovněž těší silné podpoře.

Není tedy divu, že Trump jako člověk je po celé Evropě nepopulární. Z nedávného průzkumu Pewova institutu vyplývá, že mu důvěřuje jen 22% Britů, 14% Francouzů a 11% Němců. Právě tato neoblíbenost – spíše antitrumpovská než antiamerická – však pomohla posílit evropské hodnoty.

Začátkem roku panovaly obavy, že sílící vlna nacionalistického populismu, která vynesla Trumpa do úřadu a vedla k brexitu, může zachvátit celou Evropu, a dokonce zajistit prezidentský úřad ve Francii krajně pravicové Marine Le Penové. Spíše se však zdá, že se populistická vlna Trumpovým zvolením zlomila. Od té doby utrpěli populisté porážky v Rakousku a Nizozemsku, Francouzi si zvolili centristického nováčka Emmanuela Macrona a Mayová, která je přívrženkyní „tvrdého brexitu“, ztratila v červnových předčasných volbách parlamentní většinu.

Evropa se stále potýká s pomalým růstem, vysokou nezaměstnaností a politickou nejednotností, které ji sužují už téměř deset let od globální finanční krize z roku 2008. Ať už však v zářijových volbách v Německu zvítězí kdokoliv, rozhodně to nebude extrémní nacionalista, nýbrž umírněnec, jenž bude chápat význam spolupráce s Macronem pro opětovné nastartování francouzsko-německého motoru evropského pokroku.

Jednání o brexitu budou zřejmě složitá a plná sporných bodů. Pro „měkké brexitýry“, kteří chtějí zachovat britský přístup na jednotný evropský trh, je problémem, že hlasování o brexitu odráželo především obavy z imigrace, nikoliv jemnůstky v pravidlech fungování jednotného trhu. Evropa však odmítá umožnit volný tok zboží a služeb bez volného pohybu osob. V současnosti žijí v Británii zhruba tři miliony Evropanů a milion Britů je usazený v Evropě.

Možný kompromis by mohl mít podobu vytvoření nové eurobritské entity, která by zaručovala práva občanů obou stran a současně zaváděla limity na přistěhovalectví a také na pohyb určitého zboží. Tuto entitu bychom si mohli představit jako soustředné kružnice, kdy volný pohyb charakterizuje vnitřní kruh EU, zatímco v mezikruží jsou přípustná omezení.

Zda bude takový kompromis možný, to závisí na evropské flexibilitě. V minulosti Evropané hovořili o tom, že umožní „různé rychlosti“ směřování k předpokládanému cíli „stále těsnější unie“. Tento federalistický cíl by musel být nahrazen jiným a tezi o různých rychlostech by musela vystřídat teze o různých úrovních.

Mnohé evropské elity začaly být v otázce evropské budoucnosti flexibilnější, odklonily se od federalistického cíle a nahradily ho vizí evropské entity, která bude představovat samostatnou kategorii. Poukazují na to, že v Evropě už dnes existují tři různé úrovně participace: celní unie, společná měna euro a Schengenská smlouva o rušení vnitřních hranic. Čtvrtou úrovní by se mohla stát obrana.

Evropský pokrok v oblasti obranné spolupráce v minulosti brzdily nejen obavy o suverenitu, ale i bezpečnostní záruky poskytované Spojenými státy. Když poté Trump americkou spolehlivost zpochybnil, dostala se bezpečnostní otázka do popředí.

Snaha u vybudování společného systému evropské obrany už započala, avšak pokrok je pomalý. Kromě Británie mají pouze Francouzi významné expediční kapacity, přičemž minulost brání Německu dělat více. A Británie se vždy zdráhala podnikat cokoliv, co by mohlo konkurovat NATO. I tyto postoje se však začínají měnit.

Také v tomto případě může pomoci představa soustředných kružnic. Před válkou v Iráku na počátku tisíciletí někteří lidé tvrdili, že pokud jde o bezpečnost, jsou Američané z Marsu, zatímco Evropané z Venuše. Svět se však změnil a Evropa dnes čelí řadě vnějších hrozeb. Ruské útoky na Gruzii a Ukrajinu připomněly Evropanům, jaká nebezpečí jim od velkého souseda hrozí. A odstrašení Ruska bude stále vyžadovat silné NATO.

Další soubor hrozeb by mohlo představovat násilí na Balkáně. Někteří pozorovatelé se domnívají, že nedávno se jen těsně podařilo zabránit občanské válce v Makedonii. Evropský mírový sbor by mohl značně přispět ke stabilitě v regionu.

Třetí sada hrozeb pro Evropu pramení v severní Africe a na Blízkém východě. Libye se zmítá v chaosu a je zdrojem nebezpečných plaveb zoufalých migrantů přes Středozemní moře, přičemž si lze představit, že v tomto regionu bude také zapotřebí chránit občany nebo zachraňovat rukojmí. Se zajišťováním bezpečnosti by zde mohly pomoci francouzské expediční sbory, možná ve spolupráci s britskými. I kdyby se však Británie těchto operací neúčastnila, mohly by pomoci jiné evropské země – příkladem je účast Německa na potírání terorismu v Mali.

Evropa musí urazit ještě dlouhou cestu, než se jí podaří vybudovat společnou obrannou strukturu, avšak její potřebnost roste. A nepopulární Trump k jejímu vzniku paradoxně může napomoci.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.