CAMBRIDGE – Po finanční krizi vznikl mýtus, že konzervativní vlády zaměřené na úsporná opatření vždy upřednostňují fiskální uvážlivost, zatímco pokrokáři orientovaní na přerozdělování pokládají vysoké schodky za největší „oběd zdarma“ na světě. Tento zjednodušený pohled sice možná obsahuje zrnko pravdy, ale ošklivě opomíjí základní politickou ekonomii deficitů.
Faktem zůstává, že kdykoliv jedna strana pevně drží v rukou vládu, cítí silnou motivaci půjčit si na financování svých priorit, poněvadž ví, že účet možná nebude muset platit ona. Očekávejme tedy, že administrativa nově zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa bude bez ohledu na konzervativnost či nekonzervativnost agresivně pracovat s rozpočtovými schodky, z nichž bude financovat své priority v oblasti daní a výdajů.
S nejpřesnějším rámcem úvah o schodcích státního rozpočtu v demokraciích přišli koncem 80. let italští vědci Alberto Alesina a Guido Tabellini, a to víceméně současně se dvěma Švédy, Torstenem Perssonem a Larsem Svenssonem. Jejich přístupy se sice v některých detailech liší, ale základní myšlenka je stejná: Dokud můžete, rozdáváte peníze kamarádům. A pokud později, až se k moci dostane opoziční strana, zbude peněz o něco méně, tak je to holt smůla.
CAMBRIDGE – Po finanční krizi vznikl mýtus, že konzervativní vlády zaměřené na úsporná opatření vždy upřednostňují fiskální uvážlivost, zatímco pokrokáři orientovaní na přerozdělování pokládají vysoké schodky za největší „oběd zdarma“ na světě. Tento zjednodušený pohled sice možná obsahuje zrnko pravdy, ale ošklivě opomíjí základní politickou ekonomii deficitů.
Faktem zůstává, že kdykoliv jedna strana pevně drží v rukou vládu, cítí silnou motivaci půjčit si na financování svých priorit, poněvadž ví, že účet možná nebude muset platit ona. Očekávejme tedy, že administrativa nově zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa bude bez ohledu na konzervativnost či nekonzervativnost agresivně pracovat s rozpočtovými schodky, z nichž bude financovat své priority v oblasti daní a výdajů.
S nejpřesnějším rámcem úvah o schodcích státního rozpočtu v demokraciích přišli koncem 80. let italští vědci Alberto Alesina a Guido Tabellini, a to víceméně současně se dvěma Švédy, Torstenem Perssonem a Larsem Svenssonem. Jejich přístupy se sice v některých detailech liší, ale základní myšlenka je stejná: Dokud můžete, rozdáváte peníze kamarádům. A pokud později, až se k moci dostane opoziční strana, zbude peněz o něco méně, tak je to holt smůla.