11

Jak vrátit krizím velikost

CAMBRIDGE – Debaty o finanční regulaci se obvykle zaměřují na kvantitu, nikoli kvalitu. Otázka zda regulovat „víc či míň“ ale není jádrem problému; tím jsou detaily. Co se týče finanční reformy ve Spojených státech, je nepravděpodobné, že by její detaily správně nastavil prezident Donald Trump.

Tento měsíc Trump vydal exekutivní příkaz ke komplexní revizi legislativy, která roku 2010 na návrh kongresmanů Dodda a Franka zavedla finanční reformu. Cílem vlády je podstatně osekat regulatorní systém vytvořený v reakci na finanční krizi roku 2008. To je riskantní posun.

Klíčové rysy Dodda-Franka – například vyšší kapitálové požadavky na banky, zřízení Úřadu pro finanční ochranu spotřebitelů, určení systémově důležitých finančních institucí, tvrdé zátěžové zkoušky bank a posílená transparentnost u derivátů – podstatně zpevnily finanční soustavu. Jejich podrývání nebo rušení by významně zvýšilo riziko, že nakonec dojde k návratu finanční krize let 2007-2008.

Tím neříkám, že současnou legislativu nelze zlepšit. Nejpřímočařejším způsobem jak to udělat by bylo obnovit některé užitečné prvky původního plánu, které byly během posledních sedmi let oslabeny či potlačeny. Doddovi-Frankovi by také mohl teoreticky prospět účinnější kompromis mezi náklady na plnění regulatorních požadavků, jimž banky a ostatní finanční instituce čelí, a nebezpečím systémové nestability (v oblastech, jako je „Volckerovo pravidlo“ znemožňující bankám obchodovat na vlastní účet).

Dosáhnout takového výsledku by ale byl náročný a choulostivý úkol. Oproti názoru, který zřejmě zastává část finanční branže, nic nenaznačuje, že by se jej Trump řádně zhostil. Právě naopak, finanční regulaci už výrazně pokazil, ještě než se vůbec rozběhla revize Dodda-Franka.

Když Trump nařídil revizi Dodda-Franka, pozastavil zároveň na dobu přezkumu uplatňování takzvaného svěřenského pravidla, jejž po rozsáhlé přípravě zavedla vláda prezidenta Baracka Obamy. Záměrem tohoto pravidla, které mělo nabýt účinnosti od dubna, je zajistit, aby profesionální finanční poradci a makléři jednali v nejlepším zájmu svých klientů, když vybírají poplatky za rady ohledně aktiv investovaných skrze programy penzijního pojištění.

Potřebnost takového pravidla je jasná. Mnohé investiční poradce a makléře motivuje střet zájmů doporučovat akcie, dluhopisy či fondy, které nepatří k nejlepším. Poradce za doporučení konkrétního produktu může například dostat nezveřejněnou provizi čili fakticky „úplatek“. Může se jednat o nabídku samotné poradenské firmy. Jelikož většina investorů předpokládá, že poradci jsou povinni jednat v jejich nejlepším zájmu, doporučení nezpochybňují. Konečným výsledkem je horší výkon penzijního účtu střadatele.

Zrušení svěřenského pravidla by nemělo jiný účel než maximalizovat zisky finančních institucí, na úkor průměrné americké rodiny. Odpůrci pravidla vznášejí argument, že jeho požadavek znamená přílišný zásah vlády, protože bere rodinám možnost se rozhodnout. To je pokrytecké, protože to přehlíží důvod, pro který střadatelé v prvé řadě vyhledávají služeb finančních poradců: aby jim pomohli zjistit, jaké investice nejlépe poslouží jejich zájmům.

Střadatel má vždy možnost finančního poradce si nenajímat. Kdo se domnívá, že má lepší úsudek než průměrný investor, může si vybrat, která jednotlivá aktiva či aktivně spravované fondy koupí a prodá. Takoví investoři si přebírají informace sami a vůbec nepotřebují, aby jim s proséváním obrovské rozmanitosti dostupných finančních aktiv, produktů a fondů, zejména v zemi jako USA, pomáhal poradce pro penzijní úspory.

Takový přístup ale má svá negativa. Většina investorů, kteří se jej drží, nakupuje a prodává příliš často, utratí hodně peněz v úhrnných transakčních nákladech a je nerealisticky optimistická ohledně své schopnosti vybrat si vítěze či časově odhadnout vývoj trhu.

Alternativou pro střadatele, doporučovanou většinou ekonomů, je jednoduše uložit peníze do široce diverzifikovaných nízkonákladových fondů, jako jsou třeba indexové fondy od Vanguard. Ani tady není zapotřebí profesionální poradce. Doporučené rozdělení finančního jmění jednotlivce vychází na zhruba 60 % akcií, 30 % dluhopisů a 10 % hotovosti, hlavně podle míry odporu střadatele k riziku a potřebnosti likvidních aktiv.

Řada drobných investorů se přesto nedokáže přimět k přesvědčení, že indexové fondy jsou nejlepší, co mohou zvolit. S vědomím, že jim schází čas, schopnosti či zájem nezbytné k nezávislému investování vlastních úspor, vyhledávají služeb investičních poradců. Chtějí svá portfolia prodiskutovat s expertem, s někým, komu mohou důvěřovat, že jim dobře poradí. Jestliže ale u takových expertů není spolehnutí, že jsou pro ně na prvním místě zájmy střadatele, proč vybírají poplatky?

Samozřejmě, ne všichni finanční poradci jednají v rozporu se zájmy svých klientů. Někteří se v praxi drží svěřenského standardu, aby získali důvěru svých klientů, přestože zákon od nich doposud takový přístup nevyžaduje. Skutečně etičtí poradci obvykle Obamovo svěřenské pravidlo podporují, protože potlačení bezskrupulózních konkurentů by jejich podnikání prospělo.

V tomto smyslu se finanční odvětví nijak neliší od prodeje ojetých aut. Proti zákonu zakazujícímu stáčení tachometrů by patrně vystupovaly ty autobazary, které takovou praxi provozují. Poctiví prodejci by jej podporovali jako způsob jak narovnat hřiště. Netvrdí, že takové zákony berou spotřebitelům „možnost volby“ koupit si ojeté vozidlo za podvodných podmínek.

Je v nejlepším zájmu obyčejných Američanů, aby svěřenské pravidlo vešlo v dubnu podle plánu v účinnost. Trumpova vláda by jim prokázala nejlepší službu, kdyby nesahala ani na jiné Obamovy finanční reformy.

Z angličtiny přeložil David Daduč