15

Kindlebergerova past

CAMBRIDGE – Nově zvolený americký prezident Donald Trump by se během příprav politiky své administrativy vůči Číně měl mít na pozoru před dvěma pastmi, které mu dějiny uchystaly. „Thúkydidova past“, na niž se odvolává čínský prezident Si Ťin-pching, souvisí s varováním starého řeckého historika, že pokud se zavedená mocnost (jako jsou Spojené státy) začne příliš obávat nastupující mocnosti (jako je Čína), může vypuknout katastrofální válka. Trump by si však měl dát pozor také na „Kindlebergerovu past“: na Čínu, která se jeví spíše jako příliš slabá než jako příliš silná.

Podle Charlese Kindlebergera, intelektuálního architekta Marshallova plánu, jenž později učil na MIT, byla katastrofální 30. léta důsledkem faktu, že Spojené státy sice nahradily Velkou Británii v roli největší globální mocnosti, avšak nedokázaly převzít britskou úlohu při zajišťování globálních veřejných statků. Výsledkem bylo zhroucení globálního systému do deprese, genocidy a světové války. Pomůže dnes sílící Čína poskytovat globální veřejné statky?

V domácí politice zajišťují vlády veřejné statky, jako jsou policejní ochrana nebo čisté životní prostředí, z nichž mohou těžit všichni občané a nikdo není vyloučený. Na globální úrovni je poskytování veřejných statků – jako jsou stabilní klima, finanční stabilita nebo svoboda moří – úlohou koalic vedených největšími mocnostmi.

Malé země mají jen malou motivaci za tyto globální veřejné statky platit. Protože jejich malé příspěvky příliš neovlivňují otázku, zda z nich mají prospěch, či nikoliv, je pro ně racionální vézt se zadarmo. Největší mocnosti však výsledný efekt vidí a cítí přínosnost svých příspěvků. Proto je pro největší země racionální postavit se do čela. Pokud to nedělají, pak je tvorba globálních veřejných statků nedostatečná. Když začala být Velká Británie po první světové válce příliš slabá na to, aby tuto roli hrála, vezly se izolacionistické USA i nadále zadarmo, což mělo katastrofální důsledky.

Někteří pozorovatelé se obávají, že s rostoucí mocí Číny se i tato země raději poveze zadarmo, než aby přispívala k mezinárodnímu uspořádání, které nevytvořila. Prozatím je bilance nejednoznačná. Čína těží ze systému Organizace spojených národů, v jejíž Radě bezpečnosti disponuje právem veta. Dnes je druhým největším financovatelem mírových sborů OSN a podílela se na programech OSN týkajících se viru ebola a klimatických změn.

Čína má také obrovský prospěch z multilaterálních ekonomických institucí, jako jsou Světová obchodní organizace, Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond. V roce 2015 zahájila činnost Asijské infrastrukturální investiční banky, kterou někteří lidé pokládali za alternativu Světové banky; nová instituce však dodržuje mezinárodní pravidla a spolupracuje se Světovou bankou.

Naopak odmítnutí loňského nálezu Stálého arbitrážního soudu, který rozhodl v neprospěch územních nároků Č��ny v Jihočínském moři, vyvolává znepokojivé otázky. Prozatím se Čína nepokouší svrhnout liberální světový řád, z něhož těží, ale zvýšit svůj vliv uvnitř něj. Pokud však na ni Trumpova politika vyvine tlak a dostane ji do izolace, nestane se Čína disruptivním černým pasažérem, jenž vžene svět do Kindlebergerovy pasti?

Trump se musí mít na pozoru také před známější Thúkydidovou pastí: před Čínou, která se bude jevit spíše jako příliš silná než jako příliš slabá. Na této pasti není nic nevyhnutelného a její důsledky se často zveličují. Politolog Graham Allison například tvrdil, že ve 12 ze 16 případů od roku 1500, kdy byla zavedená mocnost konfrontována s nastupující mocností, byla výsledkem velká válka.

Tato čísla však nejsou přesná, poněvadž není zřejmé, co se rozumí pod pojmem „případ“. Británie byla v polovině devatenáctého století převládající světovou mocností, avšak nechala Prusko vytvořit mocné nové německé impérium v srdci evropského kontinentu. O půl století později, v roce 1914, Británie samozřejmě proti Německu bojovala, ale měla by se tato situace počítat jako jeden případ, nebo jako dva?

První světová válka nebyla jednoduše případem, kdy zavedená Británie reagovala na nastupující Německo. Kromě německého vzestupu vyvolaly první světovou válku také strach Němců ze sílícího Ruska, strach ze stále silnějšího slovanského nacionalismu v upadajícím Rakousku-Uhersku a bezpočet dalších faktorů, které se od starého Řecka lišily.

Pokud jde o současné analogie, pak dnešní mocenská propast mezi USA a Čínou je daleko větší než propast existující v roce 1914 mezi Německem a Británií. Metafory mohou být užitečné coby obecná varování, avšak pokud s sebou nesou poselství historické neúprosnosti, pak se stávají nebezpečnými.

Ani onen klasický řecký případ není koneckonců tak jednoznačný, jak ho vykresloval Thúkydidés. Ten tvrdil, že příčinou druhé peloponéské války byl růst moci Atén a strach, který to vyvolávalo ve Spartě. Historik z Yaleovy univerzity Donald Kagan však ukázal, že moc Atén ve skutečnosti nerostla. Než v roce 431 před Kristem vypukla válka, začala se již mocenská rovnováha stabilizovat.

Růst Atén vyvolal první peloponéskou válku o něco dříve v tomtéž století, avšak třicetileté příměří pak požár uhasilo. Kagan tvrdí, že pokud měla vypuknout druhá katastrofální válka, musela na jednu ze vzácných nedostatečně uhašených třísek dopadnout jiskra, kterou poté setrvale a vydatně rozfoukávala špatná politická rozhodnutí. Jinými slovy nevyvolaly tuto válku neosobní síly, nýbrž nesprávná rozhodnutí přijatá za složitých okolností.

A právě v tom tkví nebezpečí, jemuž dnes Trump ve vztahu k Číně čelí. Musí si dělat starosti s Čínou, která je příliš slabá a současně i příliš silná. Aby dosáhl svých cílů, musí se vyhnout Kindlebergerově i Thúkydidově pasti. Především se však musí vystříhat špatných kalkulací, nepochopení a zbrklých úsudků, jimiž jsou dějiny lidstva zamořené.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.