10

Trumpova virtuální zeď

CAMBRIDGE – Plán Republikánské strany zavést ve Spojených státech „daň z přechodu zboží přes hranice“ je v mnoha ohledech virtuálním doplňkem fyzické zdi, kterou prezident Donald Trump plánuje vystavět na americko-mexické hranici. Ačkoliv tato daň ani zdaleka nepronikla do veřejného povědomí tolik jako Trumpova fyzická zeď, mohla by se průměrného Američana nakonec dotknout o mnoho více – a ne právě příznivým způsobem.

Základní myšlenka se na povrchu jeví tak, že se na dovoz přilepí daň ve výši například 20%, zatímco vývoz obdrží daňovou úlevu v podobné výši. Instinktivní reakce většiny populistů vypadá tak, že tohle musí být fantastické pro americká pracovní místa, jelikož daň odrazuje dovoz a podněcuje vývoz. Bohužel si už mnozí experti povšimli, že v této logice něco nehraje – konkrétně skutečnost, že Spojené státy mají plovoucí devizový kurz.

Silnější dolar – což je pravděpodobný výsledek zavedení daně z přechodu přes hranice – zlevňuje Američanům nákup zboží z dovozu (protože si za dolar koupí více zahraniční měny); stejně tak ovšem platí, že silnější dolar prodražuje cizincům zboží vyvezené z USA. Základním učebnicovým výsledkem by tudíž byla skutečnost, že dopad na devizový kurz by plně vynuloval důsledky daně a obchodní bilance by zůstala beze změny. Pokud vám návrh republikánů připadá jako obyčejný hokus pokus, máte možná pravdu, ale zatím si tuto myšlenku nechme pro sebe.

Několik vysoce uznávaných akademických ekonomů ideu přeshraniční daně upřednostňuje, ale z veskrze odlišných důvodů. Pokládají za samozřejmé, že se devizový kurz skutečně zvýší a neutralizuje dopady přeshraniční daně na obchod. Přesto se jim tato myšlenka zamlouvá.

Za prvé USA dovážejí mnohem více, než vyvážejí, takže vykazují vysoký obchodní schodek, který u nejšířeji pojatého měřítka („běžného účtu“) dosahuje přibližně 2,5% HDP. To je sice obrovské zlepšení oproti šestiprocentním deficitům, s nimiž USA pracovaly před deseti lety, ale přesto země dováží podstatně více, než vyváží, což znamená, že z dvacetiprocentní daně na dovoz by vláda vybrala mnohem více peněz, než by musela rozdat v podobě daňových úlev exportérům. Plán daní a úlev by mohl přinejmenším na papíře přinést zhruba 590 miliard dolarů ročně.

A kouzlo tím nekončí. Lidi, kteří jsou zvyklí uvažovat o dovozu a vývozu čistě ve smyslu „my versus oni“, to možná překvapí, ale faktem je, že zhruba polovinu veškerého obchodu představují vnitrofiremní transakce – tedy transakce mezi zahraničními a americkými divizemi stejných firem. A protože americké korporátní daně patří k nejvyšším na světě, dávají si firmy velmi záležet na tom, aby zahraničním pobočkám připisovaly co nejvyšší hodnotu a americkým divizím hodnotu co nejnižší.

Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je přiřadit vnitrofiremnímu dovozu uměle navýšenou účetní cenu, zatímco vývoz ocenit uměle nízko. Podfakturace a nadfakturace představují osvědčený způsob, jak se vyhýbat daním a kontrolám. Pokud transakce probíhá „pod jednou firemní střechou“, stačí špetka účetních kejklů a zisky se mohou vykazovat v prostředí s nízkými daněmi.

Alan Auerbach z Kalifornské univerzity v Berkeley byl první, kdo poukázal na skutečnost, že daň z přechodu zboží přes hranice představuje způsob, jak potírat podfakturace a nadfakturace v prostředí s vysokými daněmi, jako jsou USA. I kdyby tedy zmíněná daň celkově vzato přímo nezvýšila konkurenceschopnost amerického zboží, stále je efektivním způsobem, jak zvýšit příjmy a potenciálně vytvořit prostor pro jiné daňové škrty.

Co by tedy mohlo být na této technokraticky zdravé myšlence špatného? Tak za prvé stojí na několika idealistických předpokladech – například, že lidé nedokážou snadno obejít spletitý systém a že zahraniční vlády projeví zdrženlivost a neoplatí USA stejnou mincí. A za druhé opomíjí spoustu složitých problémů s přechodem na nový systém.

Tak například je drtivá většina amerického dovozu oceňována v dolarech, nikoliv v zahraniční měně. I kdyby tedy zahraniční měny zlevnily, nemuselo by to pomoci importérům vázaným dolarovými smlouvami. Jejich náklady by pouze byly kvůli dovozní dani o 20% vyšší. A někteří exportéři by navzdory daňové dotaci tratili, protože jak poznamenává nedávná zpráva Newyorské federální rezervní banky, jsou při výrobě svých produktů odkázáni na polotovary z dovozu.

Dalším problémem je skutečnost, že silnější dolar by pro Američany znamenal masivní úbytek bohatství, poněvadž by se snížila hodnota mnoha zahraničních aktiv, jak upozornili moji kolegové Emmanuel Farhi, Gita Gopinathová a Oleg Itskhoki. Největším problémem je ovšem lehkovážný předpoklad, že devizový kurz dolaru by se poslušně změnil tak, aby přesně vyvážil plán daní a úlev.

Pokud nás posledních 40 let výzkumu devizového kurzu něčemu naučilo, pak je to poznatek, že kurzy se mohou po mnoho let divoce odchylovat od hodnot předpokládaných základními ekonomickými ukazateli. Je veskrze nerealistické očekávat, že přeshraniční daň rychle povede k výrazné kompenzaci pohybu dolaru. Tento proces by mohl trvat mnoho let a krátkodobé dopady na americkou nezaměstnanost by docela snadno mohly být negativní.

Je pravda, že vysoké přeshraniční daně by mohly zvýšit zaměstnanost v USA. Tento plán by totiž vyžadoval obrovské navýšení počtu celních úředníků a s největší pravděpodobností by vedl ke značné expanzi šedé ekonomiky, poněvadž lidé by se snažili se těmto daním vyhnout. Opravdu však jde stoupencům přeshraniční daně právě o tato pracovní místa?

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.