26

Nebezpečné americké pózování proti Íránu

NEW YORK – Americký prezident Donald Trump a jeho poradci se v posledních týdnech přidali k Saúdské Arábii s obviňováním Íránu, že je epicentrem blízkovýchodního terorismu. Současně Kongres USA chystá další kolo sankcí proti Íránu. Karikovat Írán jako „hrot kopí“ globálního terorismu, řečeno slovy saúdského krále Salmána, je nejen scestné, ale také velice nebezpečné, protože by to mohlo vést k další válce na Středním východě.

Ve skutečnosti se zdá, že právě to je cílem některých horkých hlav v USA, vzdor zjevnému faktu, že v odporu proti Islámskému státu (ISIS) je Írán se Spojenými státy na jedné lodi. Dále je tu skutečnost, že Írán je na rozdíl od většiny svých regionálních protivníků fungující demokracie. Je paradoxní, že americká a saúdská rétorika se vyostřila pouhé dva dny po volbách, které v Íránu proběhly 19. května a během nichž umírněnci vedení dosavadním prezidentem Hasanem Rúháním u volebních uren porazili své oponenty zastávající tvrdou linii.

Pro Trumpa je možná protiíránský příklon k Saúdům jen další obchodní záležitostí. Zářil nad rozhodnutím Saúdské Arábie koupit nové americké zbraně za 110 miliard dolarů a dohodu popsal jako „džoby, džoby, džoby,“ jako by si američtí pracující dokázali zajistit výdělečnou práci jedině rozdmýcháváním války. A kdoví, jaké soukromé obchody mohou ve vřelém objetí saúdské bojechtivosti číhat na Trumpa a jeho rodinu.

Nabubřelost Trumpovy administrativy vůči Íránu je v jistém smyslu na tomto hřišti par. Zahraniční politika USA je poseta absurdními, tragickými a nesmírně pustošivými zahraničními válkami, které nesloužily žádnému skutečnému cíli kromě prosazování té či oné pomýlené linie oficiální propagandy. Jak jinak nakonec vysvětlit zbytečné a obrovsky nákladné americké pletky ve Vietnamu, Afghánistánu, Iráku, Sýrii, Libyi, Jemenu a mnoha dalších konfliktech?

Americké nevražení na Írán sahá až k tamní islámské revoluci roku 1979. Strádání personálu velvyslanectví USA, jejž radikální íránští studenti drželi 444 dní jako rukojmí, představuje pro americkou veřejnost psychologický šok, který dodnes neopadl. Drama rukojmích od začátku do konce vévodilo americkým médiím a vyústilo v jakousi veřejnou posttraumatickou stresovou poruchu podobnou společenskému traumatu vyvolanému o generaci později útoky z 11. září.

Podle většiny Američanů, tehdy i dnes, byla krize rukojmích – ba samotná íránská revoluce – bleskem z čistého nebe. Jen málo Američanů si uvědomuje, že íránská revoluce přišla čtvrt století poté, co CIA a britská zpravodajská služba MI6 zosnovaly v roce 1953 spiknutí směřující ke svržení demokraticky zvolené vlády v zemi a zavedení policejního státu pod vedením íránského šáha, aby zachovaly angloamerickou kontrolu nad íránskou ropou, jíž hrozilo znárodnění. Většina Američanů si rovněž neuvědomuje, že krizi rukojmích přivodilo neuvážené rozhodnutí přijmout sesazeného šáha k lékařskému ošetření do USA, což mnozí Íránci pokládali za ohrožení revoluce.

Za Reaganovy vlády USA podporovaly Irák v útočné válce proti Íránu, včetně užití chemických zbraní iráckými silami. Když boje roku 1988 konečně ustaly, USA navázaly finančními a obchodními sankcemi proti Íránu, které přetrvávají dodnes. Od roku 1953 se USA stavějí proti autonomii a hospodářskému rozvoji Íránu – tajnými aktivitami, podporou autoritářské vlády v letech 1953-79, vojenskou podporou íránských nepřátel a desítky let trvajícími sankcemi.

Dalším důvodem americké nevraživosti vůči Íránu je to, že podporuje Hizballáh a Hamás, dva militantní nepřátele Izraele. I tady je důležité pochopit historické souvislosti.

Izrael v roce 1982 vpadl do Libanonu ve snaze rozdrtit militantní Palestince, kteří tam působili. V důsledku této války a na pozadí masakrů namířených proti muslimům, jež izraelské okupační síly umožnily, podpořil Írán vznik Hizballáhu vedeného šíity, aby vzdoroval izraelské okupaci jižního Libanonu. Když se Izrael v roce 2000, téměř 20 let po původní invazi, z Libanonu stáhl, Hizballáh už byl v zemi sveřepou vojenskou, politickou a sociální silou a přetrvávajícím trnem v oku Izraele.

Írán podporuje také Hamás, radikální sunnitské uskupení, které odmítá právo Izraele na existenci. Po desetiletích izraelské okupace palestinských území obsazených za války roku 1967 a za ustrnutí mírových jednání zvítězil Hamás roku 2006 ve volbách do palestinského parlamentu nad Fatahem (politickou stranou Organizace pro osvobození Palestiny). Místo aby USA a Izrael vstoupily s Hamásem do dialogu, rozhodly se pokusit se jej rozdrtit, mimo jiné brutální válkou v Gaze roku 2014, která zapříčinila vysoký počet palestinských obětí, nevýslovné utrpení a škody na gazských domech a infrastruktuře za miliardy dolarů – leč jak se dalo čekat, nepřinesla vůbec žádný politický pokrok.

Izrael také pokládá za existenční hrozbu íránský jaderný program. Radikální Izraelci se opakovaně pokoušeli přesvědčit USA, aby na íránská jaderná zařízení zaútočily nebo aby alespoň útok umožnily Izraeli. Prezident Barack Obama naštěstí odolal a naopak dojednal úmluvu mezi Íránem a pěti stálými členy Rady bezpečnosti OSN (plus Německem), která Íránu na nejméně deset let uzavřela cestu k jaderným zbraním a vytvořila prostor pro další opatření k budování důvěry na obou stranách. Jenže Trump a Saúdové budí dojem, že možnost normalizovat vztahy, již tato důležitá a perspektivní dohoda přinesla, chtějí zničit.

Vnější mocnosti projeví mimořádnou hloupost, nechají-li se v trpkých národních či sektářských konfliktech, jež lze vyřešit jedině kompromisem, vmanipulovat k příklonu na tu či onu stranu. Izraelsko-palestinský konflikt, soupeření mezi Saúdskou Arábií a Íránem a vztahy mezi sunnity a šíity vyžadují vzájemné urovnání. Přesto každá ze stran v těchto konfliktech lne k tragické iluzi, že by dosáhla konečného vítězství bez nutnosti kompromisu, jen kdyby za ni ve válce bojovaly USA (či jiná přední mocnost).

Mocenskou hru na Blízkém východě během uplynulého století špatně rozehrály Británie, Francie, USA i Rusko. Všechny promrhaly životy, peníze a prestiž. (Sovětský svaz vážně, možná dokonce fatálně oslabila právě jeho válka v Afghánistánu.) Nepomůže nám další kolo démonizace a závodů ve zbrojení, které by se mohlo velice snadno zvrhnout v katastrofu; víc než kdy jindy potřebujeme éru diplomacie, která bude klást důraz na kompromis.

Z angličtiny přeložil David Daduč