IBADAN, NIGÉRIE – Téměř každá země ještě potřebuje ujít určitý kus cesty, aby v souladu s pátým cílem trvale udržitelného rozvoje Organizace spojených národů dosáhla do roku 2030 rovnosti pohlaví a poskytla větší moc všem ženám a dívkám. Pro zemi, jako je Nigérie – kde politikou, ekonomikou i společností prostupuje toxická maskulinita –, je tento úkol obzvláště náročný.
Toxická maskulinita znamená lpění na normách „chlapského“ chování, jako jsou potlačování emocí (s výjimkou například vzteku) nebo uplatňování nadvlády nad ostatními. Takové normy ubližují mužům, kteří se jimi ve společnosti řídí, protože jim brání poznat plné spektrum lidských emocí, chování a identity. Nejvíce však trpí ženy: podřízená, submisivní role podstatně omezuje jejich příležitosti a činí je silně náchylnými vůči násilí.
Není nikterak překvapivé, že když se lidem, kteří se nikdy nenaučili zvládat emoce, svěří nepřiměřená kulturní, právní a často i fyzická moc, s velkou pravděpodobností si budou své frustrace a obavy ventilovat na slabších. Ve Gboku ve státě Benue ležícím v severocentrální Nigérii například nedávno opilý muž zabil v návalu vzteku vlastní manželku, protože usoudil, že když přišla pozdě z práce a když se nedávno odstěhovala z domu k sestře, potvrdila tím, že mu byla nevěrná. Od chvíle, kdy přišel o práci, měl totiž poškozenou sebeúctu – založenou především na vlastní „chlapské“ roli živitele a hlavy rodiny. Kdykoliv tedy nabyl dojmu, že manželka ohrožuje jeho „čest“, dělal, co muži dělat „mají“: „dával jí lekci“ tím, že ji celé hodiny nemilosrdně bil, což ostatně před třemi lety učinil i veřejně.
IBADAN, NIGÉRIE – Téměř každá země ještě potřebuje ujít určitý kus cesty, aby v souladu s pátým cílem trvale udržitelného rozvoje Organizace spojených národů dosáhla do roku 2030 rovnosti pohlaví a poskytla větší moc všem ženám a dívkám. Pro zemi, jako je Nigérie – kde politikou, ekonomikou i společností prostupuje toxická maskulinita –, je tento úkol obzvláště náročný.
Toxická maskulinita znamená lpění na normách „chlapského“ chování, jako jsou potlačování emocí (s výjimkou například vzteku) nebo uplatňování nadvlády nad ostatními. Takové normy ubližují mužům, kteří se jimi ve společnosti řídí, protože jim brání poznat plné spektrum lidských emocí, chování a identity. Nejvíce však trpí ženy: podřízená, submisivní role podstatně omezuje jejich příležitosti a činí je silně náchylnými vůči násilí.
Není nikterak překvapivé, že když se lidem, kteří se nikdy nenaučili zvládat emoce, svěří nepřiměřená kulturní, právní a často i fyzická moc, s velkou pravděpodobností si budou své frustrace a obavy ventilovat na slabších. Ve Gboku ve státě Benue ležícím v severocentrální Nigérii například nedávno opilý muž zabil v návalu vzteku vlastní manželku, protože usoudil, že když přišla pozdě z práce a když se nedávno odstěhovala z domu k sestře, potvrdila tím, že mu byla nevěrná. Od chvíle, kdy přišel o práci, měl totiž poškozenou sebeúctu – založenou především na vlastní „chlapské“ roli živitele a hlavy rodiny. Kdykoliv tedy nabyl dojmu, že manželka ohrožuje jeho „čest“, dělal, co muži dělat „mají“: „dával jí lekci“ tím, že ji celé hodiny nemilosrdně bil, což ostatně před třemi lety učinil i veřejně.