Otrávené dědictví Tonyho Blaira

Tony Blair má silné argumenty pro tvrzení, že je jedním z nejúspěšnějších britských politiků jakékoliv nedávné generace, tedy přinejmenším v domácích ekonomických a sociálních otázkách. Dějiny si ho však budou pamatovat zejména pro jeho strategický omyl vstoupit do války v Iráku.

Během deseti let u moci zajistil Blair spolu se svým ministrem financí Gordonem Brownem Británii jedno z nejdelších období hospodářské stability, relativně vysokého růstu a nízké nezaměstnanosti, jaké kdy země poznala. V tomto ohledu znamenalo Blairovo premiérství zásadní rozchod s labouristickou tradicí zdaňování a utrácení. Zároveň vytvořilo novou tradici stability v hospodářské politice, která byla pokračováním a posílením závazku předchozí konzervativní vlády k fiskální disciplíně a nízké inflaci. Stabilní hospodářská politika a rapidní růst pak Blairově vládě umožnily nalít více peněz do školství a Národní zdravotnické služby.

Přesto je Blairovým domácím odkazem atmosféra deziluze a nedůvěry, zejména vůči Blairovi samotnému. Jedním z důvodů je skutečnost, že významná část Blairovy strany (kterou přejmenoval na „Novou Labour“) se nikdy nesmířila s tím, že principy volného trhu upřednostnil před jejími starými socialistickými či sociálnědemokratickými hodnotami. Dalším důvodem je, že Blair jako by věnoval mnohem méně pozornosti parlamentu než pravicovému bulvárnímu tisku: překrucování pravdy a mediální manipulace, jimž jeho úřad věnoval tolik úsilí, dělaly zpočátku zázraky, ale záhy vyvolaly hlubokou skepsi a nedůvěru.

To continue reading, please log in or enter your email address.

Registration is quick and easy and requires only your email address. If you already have an account with us, please log in. Or subscribe now for unlimited access.

required

Log in

http://prosyn.org/NEhQLir/cs;