Otrávené dědictví Tonyho Blaira

Tony Blair má silné argumenty pro tvrzení, že je jedním z nejúspěšnějších britských politiků jakékoliv nedávné generace, tedy přinejmenším v domácích ekonomických a sociálních otázkách. Dějiny si ho však budou pamatovat zejména pro jeho strategický omyl vstoupit do války v Iráku.

Během deseti let u moci zajistil Blair spolu se svým ministrem financí Gordonem Brownem Británii jedno z nejdelších období hospodářské stability, relativně vysokého růstu a nízké nezaměstnanosti, jaké kdy země poznala. V tomto ohledu znamenalo Blairovo premiérství zásadní rozchod s labouristickou tradicí zdaňování a utrácení. Zároveň vytvořilo novou tradici stability v hospodářské politice, která byla pokračováním a posílením závazku předchozí konzervativní vlády k fiskální disciplíně a nízké inflaci. Stabilní hospodářská politika a rapidní růst pak Blairově vládě umožnily nalít více peněz do školství a Národní zdravotnické služby.

Přesto je Blairovým domácím odkazem atmosféra deziluze a nedůvěry, zejména vůči Blairovi samotnému. Jedním z důvodů je skutečnost, že významná část Blairovy strany (kterou přejmenoval na „Novou Labour“) se nikdy nesmířila s tím, že principy volného trhu upřednostnil před jejími starými socialistickými či sociálnědemokratickými hodnotami. Dalším důvodem je, že Blair jako by věnoval mnohem méně pozornosti parlamentu než pravicovému bulvárnímu tisku: překrucování pravdy a mediální manipulace, jimž jeho úřad věnoval tolik úsilí, dělaly zpočátku zázraky, ale záhy vyvolaly hlubokou skepsi a nedůvěru.