0

Dlouhé loučení Tonyho Blaira

Na počátku roku 1999 byl Paddy Ashdown, tehdejší vůdce britské Liberálně demokratické strany (a od té doby, už coby Lord Ashdown, evropský vyslanec v Bosně) přistižen se ženou, která nebyla jeho manželkou, a přinucen k rezignaci na svůj post. Ve svých denících zaznamenává, že zašel za ministerským předsedou Tonym Blairem, aby jej v předstihu informoval o svém záměru odejít z funkce:

Blair řekl: „Odejít je v politice to nejtěžší. Příliš mnoho lidí zůstává příliš dlouho. Raději bych končil, až budou lidé říkat: ‚Proč odchází?‘ než až budou říkat: ‚Proč neodchází?‘ Nebo, což by bylo ještě horší, ‚Kdy už odejde?‘ Doufám, že se dokážu zachovat stejně.“

To před námi otevírá trvalou záhadu. Nejzdatnější a nejobratnější politik Británie celá léta zjevně věděl, čeho se při přípravě svého odchodu nemá dopustit, a přesto se rozhodl svou vlastní radu přehlížet.

Záhada se ještě prohlubuje, když si připomeneme, že tato úvaha byla součástí Blairových plánů už od prvních chvil, kdy se v roce 1994 stal předsedou Labouristické strany. Během večeře v londýnské restauraci Granita při rozhovoru, který se později stal nejznámějším klábosením nad šálkem kávy v britských dějinách, předložil Blair návrh Gordonu Brownovi, svému rivalovi v boji o předsednictví. Návrh se skládal ze dvou částí. On, Blair, byl prokazatelně „volitelnější“ a při sesazování vratkého toryovského režimu Johna Majora by měl labouristy vést. Poté, až budou labouristi u moci, může Brown očekávat, že ve vhodný okamžik získá otěže on. Za této podmínky Brown uvolnil Blairovi cestu vpřed.