Poté, co odezněla asijská finanční krize a rovněž její všemožné dozvuky v celém světě, mezi které můžeme například počítat i kolaps fixních směnných kursů v Rusku a Brazílii, rozpoutala se diskuse o tom, jak ochránit makroekonomickou stabilitu. Různé alternativy se zdánlivě scvrkly na volbu mezi dvěma proto-systémy, přičemž v systémech prvního typu jsou směnné kursy přísně a nekompromisně zafixovány a slouží coby „záchranná kotva“, a v těch druhých je směnným kursům umožněno volně plout, přičemž centrální banka bojuje za stanovené nízké úrovně inflace a ostatní pak dělají vše pro to, aby tyto cíle naplnili.
Pevné směnné kursy byly oblíbené v dobách těžkých bojů proti inflaci, jež poznamenaly poslední dvě desetiletí ekonomického vývoje mnoha rozvíjejících se ekonomik, především v Latinské Americe. Tyto záchranné kotvy ekonomiky byly velice úspěšné při zkrocení inflace a to dokonce i tehdy, dosahovala-li hyper-hodnot. Ale s tím, jak inflace klesala, hledali politici možnosti mnohem volnějšího řízení svých směnných kursů a obrátili pozornost k přechodným intermediárním systémům, ke kterým například patřily pevné, ale regulovatelné směnné kursy, kursy stanovené pásmem jejich možného pohybu anebo předem ohlášené směnné kursy. Tento trend byl poražen finančními panikami, jež zachvátily některé ekonomiky před třemi roky, a zdá se, že pevné režimy směnných kursů, které již byly považovány za politiky extrémní volby, se náhle začaly dožadovat zpět svého prominentního místa.
Zdá se, že vlády nyní preferují buď hledání institucionálních mechanismů, které by garantovaly pevnost fixního směnného kursu, anebo přijímají volně plovoucí systémy, ve kterých naopak odmítají intervenovat na trzích zahraničních měn, aby jakkoliv pomohly chránit své měny. Příkladnou manifestací té první možnosti – tj. posílení fixního směnného kursu – budiž dnešní Měnová rada (board) Argentiny, anebo politika ustavení společné měny (což podobně funguje v Evropě s jejím eurem) a vzdání se národní měny ve prospěch dolaru, kterou názorně předvádí Panama, a nedávno rovněž Ekvádor.
Poté, co odezněla asijská finanční krize a rovněž její všemožné dozvuky v celém světě, mezi které můžeme například počítat i kolaps fixních směnných kursů v Rusku a Brazílii, rozpoutala se diskuse o tom, jak ochránit makroekonomickou stabilitu. Různé alternativy se zdánlivě scvrkly na volbu mezi dvěma proto-systémy, přičemž v systémech prvního typu jsou směnné kursy přísně a nekompromisně zafixovány a slouží coby „záchranná kotva“, a v těch druhých je směnným kursům umožněno volně plout, přičemž centrální banka bojuje za stanovené nízké úrovně inflace a ostatní pak dělají vše pro to, aby tyto cíle naplnili.
Pevné směnné kursy byly oblíbené v dobách těžkých bojů proti inflaci, jež poznamenaly poslední dvě desetiletí ekonomického vývoje mnoha rozvíjejících se ekonomik, především v Latinské Americe. Tyto záchranné kotvy ekonomiky byly velice úspěšné při zkrocení inflace a to dokonce i tehdy, dosahovala-li hyper-hodnot. Ale s tím, jak inflace klesala, hledali politici možnosti mnohem volnějšího řízení svých směnných kursů a obrátili pozornost k přechodným intermediárním systémům, ke kterým například patřily pevné, ale regulovatelné směnné kursy, kursy stanovené pásmem jejich možného pohybu anebo předem ohlášené směnné kursy. Tento trend byl poražen finančními panikami, jež zachvátily některé ekonomiky před třemi roky, a zdá se, že pevné režimy směnných kursů, které již byly považovány za politiky extrémní volby, se náhle začaly dožadovat zpět svého prominentního místa.
Zdá se, že vlády nyní preferují buď hledání institucionálních mechanismů, které by garantovaly pevnost fixního směnného kursu, anebo přijímají volně plovoucí systémy, ve kterých naopak odmítají intervenovat na trzích zahraničních měn, aby jakkoliv pomohly chránit své měny. Příkladnou manifestací té první možnosti – tj. posílení fixního směnného kursu – budiž dnešní Měnová rada (board) Argentiny, anebo politika ustavení společné měny (což podobně funguje v Evropě s jejím eurem) a vzdání se národní měny ve prospěch dolaru, kterou názorně předvádí Panama, a nedávno rovněž Ekvádor.