0

Kontraosvícenství dneška

Není tomu dlouho, co člověk mohl soudit, že přinejmenším v Evropě už nezůstávají žádná tabu. Proces, který začal osvícenstvím, dospěl nyní do bodu, kdy „projde cokoliv“. Zejména v umění neexistují žádné zřetelné meze zobrazování toho, co by se před generací považovalo za hrubě nepřístojné.

Ještě před dvěma generacemi měla většina států cenzory, kteří se nesnažili jen bránit, aby mladí lidé viděli určité filmy, ale ve skutečnosti zakazovali knihy. Od 60. let minulého století takové vykazování mimo zákon sláblo, až se nakonec explicitní sexualita, násilí, rouhání – byť pro některé lidi zneklidňující – začaly tolerovat jako součást osvíceného světa.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Nebo snad ne? Opravdu neexistují žádné hranice? Mimo Evropu nebyl přístup „všechno je přijatelné“ nikdy plně akceptován. Ba i Evropa má své meze. Historik David Irving je v Rakousku stále ve vazbě za zločin popírání holocaustu. Ovšemže, jedná se zvláštní případ. Popírání dobře zdokumentované pravdy může vést k novým zločinům. Je však odpověď na starou otázku „Co je pravda?“ vždycky jasná?

Čeho přesně se dopouštíme, když od Turecka neústupně požadujeme uznání, že k arménské genocidě opravdu došlo, jako podmínky jeho členství v Evropské unii? Jsme si natolik jisti Darwinovými teoriemi evoluce, že bychom měli zakázat alternativní výklady původu lidstva ve školách?

Ti, kdo se zabývají svobodou slova, odjakživa dumají nad jejími hranicemi. Jedním takovým mantinelem je podněcování k násilí. Člověk, který vstane v přeplněném divadle a zakřičí: „Hoří!“ ačkoliv to není pravda, je vinen tím, co se odehraje při nastalém davovém úprku. Ale co když skutečně hoří?

To je kontext, ve kterém můžeme pohlížet na invazi islámských tabu do osvíceného, převážně neislámského světa. Od fatwy proti Salmanu Rushdiemu za Satanské verše až po zavraždění jeptišky v Somálsku v reakci na řezenskou přednášku papeže Benedikta a rozhodnutí Berlínské opery zrušit představení Mozartova Idomenea , s jeho uťatými hlavami zakladatelů náboženství, včetně Muhammada, jsme svědky toho, že se k obraně tabu určitého náboženství vyžívá násilí a zastrašování.

Existují otázky, na něž se civilizovaným obhájcům osvícenství těžko odpovídá. Tolerance a respekt k lidem, již mají svá přesvědčení, jsou správné, ba možná jsou pro udržení osvíceného světa nezbytností. Je tu ale i druhá stránka věci, již je třeba zvážit. Násilné reakce na nevítané názory nejsou nikdy oprávněné a nelze je akceptovat. Ti, kdo tvrdí, že sebevražední atentátníci vyjadřují pochopitelnou nevoli, se sami zpronevěřují vlastní svobodě. Autocenzura je horší než cenzura, protože svobodu obětuje dobrovolně.

To znamená, že musíme hájit Salmana Rushdieho i dánské karikaturisty a příznivce Idomenea , ať už jsou nám po chuti nebo ne. Jestliže se někomu nelíbí, jsou tu všechny nástroje veřejné debaty a kritického diskurzu, jež má osvícená společnost k dispozici. Rovněž platí, že si nemusíme tu či onu knihu kupovat ani vyslechnout určitou operu. Jak žalostný by svět byl, kdyby se už nesmělo říkat nic, co by se mohlo dotknout nějaké skupiny! Multikulturní společnost, jež by přijímala všechna tabu svých rozličných skupin, by měla sotva o čem mluvit.

Fake news or real views Learn More

Onen druh reakcí, jichž jsme byli v poslední době svědky po vyjádření názorů, které jsou pro někoho urážlivé, není právě dobrým znamením pro budoucnost svobody. Jako by se světem valila nová vlna kontraosvícenství, kdy scénu ovládají ty nejrestriktivnější názory. Proti takovým reakcím je třeba znovu pevně postavit osvícená hlediska. Hájit právo všech lidí vyslovit se, i když se nám samotným jejich postoje hnusí, je jeden z prvních principů svobody.

Idomeneo se tedy musí hrát a Salman Rushdie musí vycházet. To, zda editor otiskne karikatury urážející ty, kdo věří v Muhammada (anebo třeba Ježíše), je otázkou úsudku, ba téměř vkusu. Já bych to udělat nemohl, ale přesto bych bránil právo toho, kdo se rozhodne jinak. Je diskutabilní, zda nedávné incidenty tohoto typu vyžadují „dialog mezi náboženstvími“. Veřejná debata, která případy tak či onak projasní, se zdá být pro usmíření mnohem případnější. Přínosy osvíceného diskurzu jsou příliš cenné na to, abychom je proměnili v hodnoty, o nichž lze smlouvat. Právě obhajoba těchto přínosů je úkol, před nímž teď stojíme.