NEW YORK – Masivní čínské protestní hnutí na jaře roku 1989, soustředěné, leč ne zcela omezené na pekingské náměstí Tchien-an-men, bylo zřejmě protikomunistickou revoltou, která neuspěla. Právě když 3. a 4. června a během dalších dnů docházelo k brutálnímu potlačení protestů, ve střední Evropě se prosazovaly politické svobody – nejprve v Polsku a Maďarsku a poté, počínaje podzimem onoho roku, ve východním Německu, Československu, Bulharsku a také, byť násilně a dosti nedemokraticky, v Rumunsku. Sovětský svaz, naprasklý reformami Michaila Gorbačova, se konečně zhroutil během dalších dvou let.
Tyto demokratické revoluce následovaly po bouřlivých projevech „moci lidu“ několik let před tím na severovýchodě a jihovýchodě Asie. Život v oněch dnech byl oblažující. Francis Fukuyama nebyl jediným Američanem, který uvěřil, že navždy zvítězila liberální demokracie. Neexistovala tehdy alternativa k tomu, co se všeobecně pokládalo za přirozenou symbiózu kapitalismu a otevřených společností. Jedno jako by nemohlo existovat bez druhého. Jakmile střední třídy získají ekonomickou svobodu, zdálo se, opravdová demokracie bude dozajista následovat.
Pocit liberálního triumfu po skončení studené války byl tehdy takový, že mnohé západní země, především Spojené státy, už neviděly důvod brzdit živočišný elán svobodného podnikání výraznější vládní regulací. Rozliční evangelisté neoliberalismu vnesli toto poselství do postkomunistické Evropy.
NEW YORK – Masivní čínské protestní hnutí na jaře roku 1989, soustředěné, leč ne zcela omezené na pekingské náměstí Tchien-an-men, bylo zřejmě protikomunistickou revoltou, která neuspěla. Právě když 3. a 4. června a během dalších dnů docházelo k brutálnímu potlačení protestů, ve střední Evropě se prosazovaly politické svobody – nejprve v Polsku a Maďarsku a poté, počínaje podzimem onoho roku, ve východním Německu, Československu, Bulharsku a také, byť násilně a dosti nedemokraticky, v Rumunsku. Sovětský svaz, naprasklý reformami Michaila Gorbačova, se konečně zhroutil během dalších dvou let.
Tyto demokratické revoluce následovaly po bouřlivých projevech „moci lidu“ několik let před tím na severovýchodě a jihovýchodě Asie. Život v oněch dnech byl oblažující. Francis Fukuyama nebyl jediným Američanem, který uvěřil, že navždy zvítězila liberální demokracie. Neexistovala tehdy alternativa k tomu, co se všeobecně pokládalo za přirozenou symbiózu kapitalismu a otevřených společností. Jedno jako by nemohlo existovat bez druhého. Jakmile střední třídy získají ekonomickou svobodu, zdálo se, opravdová demokracie bude dozajista následovat.
Pocit liberálního triumfu po skončení studené války byl tehdy takový, že mnohé západní země, především Spojené státy, už neviděly důvod brzdit živočišný elán svobodného podnikání výraznější vládní regulací. Rozliční evangelisté neoliberalismu vnesli toto poselství do postkomunistické Evropy.