Od doby, kdy mě šokující záběry krvavé řeže v Pekingu přivedly na cestu aktivisty za lidská práva, uběhlo již deset let. Tehdejší brutalita vlády a všechny zkušenosti a zážitky, které jsem od té doby nasbíral, mě přesvědčily o tom, že pokud se za tyto zločiny nikdo nezodpoví, zůstane budoucnost Číny ve hvězdách.
Den poté, co jsem shlédl záběry z Tchien-an-men v televizi ve Spojených státech, kde jsem se připravoval na doktorát, pustil jsem astrofyziku z hlavy a sedl na první letadlo do Číny. Dva měsíce jsem se v atmosféře teroru snažil zjistit, co se stalo; vyhýbal jsem se policii jak se dalo, scházel jsem se tajně s lidmi a předával jsem jim dary ze zahraničních sbírek na podporu obětí masakru a jejich rodin. Vrátil jsem se zpátky s prostým přesvědčením: zmasakrovat lidi může kdokoli, nikdo jim však nemůže vzít jejich touhu po svobodě.
Demonstrace roku 1989 daly milionům Číňanů poprvé šanci pocítit chuť politické svobody a naději na to, že budou mít slovo ve veřejném životě svého národa. Vláda ale toto nenásilné hnutí označila za „protirevoluční vzpouru“, čímž legitimizovala svou brutální odpověď a lidem dala jasně najevo, že politická liberalizace se nekoná.
Od doby, kdy mě šokující záběry krvavé řeže v Pekingu přivedly na cestu aktivisty za lidská práva, uběhlo již deset let. Tehdejší brutalita vlády a všechny zkušenosti a zážitky, které jsem od té doby nasbíral, mě přesvědčily o tom, že pokud se za tyto zločiny nikdo nezodpoví, zůstane budoucnost Číny ve hvězdách.
Den poté, co jsem shlédl záběry z Tchien-an-men v televizi ve Spojených státech, kde jsem se připravoval na doktorát, pustil jsem astrofyziku z hlavy a sedl na první letadlo do Číny. Dva měsíce jsem se v atmosféře teroru snažil zjistit, co se stalo; vyhýbal jsem se policii jak se dalo, scházel jsem se tajně s lidmi a předával jsem jim dary ze zahraničních sbírek na podporu obětí masakru a jejich rodin. Vrátil jsem se zpátky s prostým přesvědčením: zmasakrovat lidi může kdokoli, nikdo jim však nemůže vzít jejich touhu po svobodě.
Demonstrace roku 1989 daly milionům Číňanů poprvé šanci pocítit chuť politické svobody a naději na to, že budou mít slovo ve veřejném životě svého národa. Vláda ale toto nenásilné hnutí označila za „protirevoluční vzpouru“, čímž legitimizovala svou brutální odpověď a lidem dala jasně najevo, že politická liberalizace se nekoná.