0

Rok „čínského modelu“

Rok 2008 bude rokem Číny. Olympijské hry – nepochybně dokonale zorganizované, bez jediného protestujícího, bezdomovce, náboženského disidenta či jiného kazisporta na dohled – pravděpodobně pozvednou čínskou globální prestiž. Zatímco americká ekonomika je stahována do bažiny nedobytných dluhů za nemovitosti, Čína bude nadále vzkvétat. Díky vzrušujícím novým budovám projektovaným nejvěhlasnějšími architekty světa budou Peking a Šanghaj vypadat jako vzory modernosti jedenadvacátého století. V každoročních seznamech nejbohatších lidí světa přibude Číňanů. A čínští umělci budou na mezinárodních aukcích dosahovat cen, o nichž se ostatním může jen zdát.

Vycouvat z pokraje bídy a krvavé tyranie během jedné generace je obrovský výkon a patří se vzdát za to Číně poctu. Úspěch Číny je ale také nejvážnější výzvou, jíž od vzestupu fašismu ve 30. letech 20. století čelí liberální demokracie.

Není to tím, že by Čína představovala vojenskou hrozbu: válka se Spojenými státy, ba i s Japonskem je jen fantazií v představách několika ultranacionalistických pomatenců a paranoiků. Bez ohledu na dopady na životní prostředí boduje čínský politicko-ekonomický model a v oblasti idejí vypadá jako přitažlivá alternativa k liberálně demokratickému kapitalismu.

A skutečně to alternativa je. V rozporu s tvrzeními některých učenců se čínský kapitalismus nepodobá evropskému kapitalismu devatenáctého století. Pravda, evropská dělnická třída, nemluvě o ženách, před 200 lety neměla volební právo. Ale i během nejbezcitnějších fází západního kapitalismu se občanská společnost v Evropě a USA skládala z rozsáhlé sítě organizací nezávislých na státu – církví, klubů, stran, společností a sdružení, do nichž měly přístup všechny společenské třídy.