8

Chybná léčba sebeodříkáním

BERKELEY – Krizi suverénního zadlužení, obestírající Evropu, nezapříčinila fiskální rozmařilost a fiskální uskrovňování ji nevyřeší. Právě naopak, úspory krizi zjitřily a teď hrozí, že rozvrátí euro a uvrhnou globální hospodářství do dalšího divokého pádu.

Španělsko a Irsko byly v roce 2007 vzory fiskální bezúhonnosti, s mnohem nižším poměrem zadlužení k HDP, než mělo Německo. Investoři se neobávali rizika platební neschopnosti u španělského a irského suverénního dluhu ani u chronicky zbytnělého suverénního zadlužení Itálie. Ostatně Itálie se pyšnila nejnižším poměrem schodku k HDP v eurozóně a italská vláda bez potíží refinancovala za přitažlivé úrokové sazby. Přilákat potřebný kapitál se dařilo dokonce i Řecku, vzdor jeho rychle upadající konkurenční schopnosti a čím dál neudržitelnějšímu fiskálnímu směřování.

Ošáleni konvergencí výnosů z dluhopisů, která následovala po spuštění eura, investoři živili deset let trvající úvěrový boom v soukromém sektoru méně vyspělých zemí na okraji Evropy a nepoznali realitní bubliny ve Španělsku a Irsku ani sklouzávání Řecka do insolvence. Když v důsledku Velké recese prudce zpomalil růst a úvěrové toky vyschly, zřítily se rozpočtové příjmy, vlády byly nuceny socializovat pasiva soukromého sektoru a strmě vzrostly fiskální schodky a dluhy.

S výjimkou Řecka nebylo zhoršení stavu veřejných financí příčinou krize, nýbrž jejím symptomem. Toto zhoršení bylo navíc předvídatelné: historie ukazuje, že v důsledku recesí vyvolaných finanční krizí dochází k explozivnímu růstu reálného objemu vládního dluhu.