0

Ženy z evropského snu

LAUSANNE – Narodil jsem se v roce 1945. Můj dědeček byl německý Žid. Nikdo z mé nejbližší rodiny naštěstí nezahynul při holocaustu. Jeho stín se však nade mnou vznášel po celá moje formativní léta. Když jsem se jako teenager začal setkávat s německými současníky, zpočátku jsem byl zamlklý a nesvůj. Pak jsme se však bavili a bavili a bavili. Nikdo se nesnažil zakrývat minulost, ale planula v nás touha vytvořit jinou budoucnost. Nakonec se ze mě stal zapálený eurofil.

Před dvaceti lety strhly jásající davy Berlínskou zeď. Deset bývalých komunistických států je dnes plně integrovanými členy Evropské unie. Kdyby se znenadání objevil můj otec a já mu řekl, že členskou zemí je i Litva, nevěřícně by zíral a kladl si otázku, co kouřím.

Smutnou zprávou však je, že jakmile se vytvořila struktura unie (například jednotný trh a jednotná měna), duch jednoty odumřel. Evropský „projekt“ se stal přehlídkou ryzího cynismu. Nejdepresivnější ilustrací tohoto faktu bylo nakládání s „evropskou ústavou“ a Lisabonskou smlouvou a také totálně nechutný způsob, jímž se volí evropský prezident coby klíčová součást Lisabonské smlouvy.

Dobrou zprávou je, že kandidatura Tonyho Blaira byla zřejmě zavržena. Důvodů jeho nevhodnosti na tento post je tolik, že ani nestojí za to je zmiňovat – mělo by postačit jediné slovo „Irák“. Kdyby byl zvolen, byl by to akt nejvyššího cynismu a pokrytectví, a to i na evropské poměry.