Ačkoli vědci vesměs souhlasí s tím, že ztráta biologické rozmanitosti - biodiverzity - je jednou z největších hrozeb životnímu prostředí, u laické veřejnosti toto povědomí značně pokulhává. Část viny na tom nesou ekologové a odborníci na životní prostředí, kteří nedokázali své obavy smysluplně vysvětlit běžným lidem. Jejich úkol jim však ztěžují odmítavci, pro které jsou obavy ze zhoršující se rozmanitosti živočišných druhů spiknutím přírodních fanatiků, kteří chtějí přírodu povýšit nad člověka.
Pravda je ovšem zcela jiná: ohrožení přírodní rozmanitosti znamená, že by lidstvo mohlo přijít o klíčové vlastnosti životně důležitých systémů, a tím pádem je hrozbou pro naše osobní i ekonomické blaho. S akcemi na nápravu tohoto stavu již nelze déle otálet.
Ti, kdo tvrdí, že krize biologické rozmanitosti je vykonstruovaná, či přinejmenším nadsazená, často poukazují na mnohdy přehnané odhady tempa vymírání živočišných druhů, které se čas od času objeví v novinách. Na základě těchto přikrášlených čísel kritikové argumentují, že vlastně o žádný problém nejde.
Chyba lávky. Vymírání živočichů je jen špičkou ledovce. Pohled na to, kolik druhů vyhynulo nebo vyhyne, zastiňuje fakt, velký počet živočišných druhů se stále více soustřeďuje v místech svého přirozeného výskytu, a to zvláště kvůli lidské činnosti. Přivlastňujeme si půdu a přírodní zdroje, vypouštíme škodlivé odpady a přivážíme cizorodé druhy, které vytlačují druhy původní.
Vyhynulé nebo ohrožené druhy jsou ukazatelem mnohem většího problému. Nelze se příliš utěšovat tím, že druh přežívá, byť jen ve zlomku svých někdejších počtů nebo jen na části území, kde se dříve hojně vyskytoval. Tyto pozůstatky sice unikají propadlišti druhů, ale už dávno lidstvu neposkytují služby, bez nichž se neobejdeme. Musíme tak hledat náhrady, které jsou nákladnější a méně uspokojivé.
Například populace mořských ryb, které byly kdysi spolehlivým zdrojem obživy pro miliardy lidí a významnou složkou hospodářství celé řady zemí, jsou dnes zdecimovány. Mnoho takových zásob, například novofoundlandská treska, která několik století poskytovala práci i obživu rozsáhlým rybářským oblastem, se dnes vyskytuje v mnohonásobně menších množstvích než kdysi.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Losos je ohrožen podél celého západního pobřeží USA a do restaurací a supermarketů losos dnes převážně putuje z ekologicky neudržitelných akvakulturních farem. Rybářství se tak dnes zaměřuje na menší a méně oblíbené ryby, ovšem jakmile zmizí i ty, bude situace mnohem vážnější než dnes.
Proč by nás ztráta biologické rozmanitosti neměla nechávat chladným? Ztenčování zásob ryb ochuzuje naše chutě a ohrožuje část systému zásobování potravin. Jde však o mnohem víc. V přirozených i řízených systémech je pro nás biodiverzita zdrojem potravy, textilního materiálu a pohonných látek. Přírodní systémy využíváme rovněž pro výrobu léčiv. Naprostá většina komerčně dostupných léků vznikla buď přímo nebo nepřímo díky rozmanitosti rostlinného a mikrobiálního života. A nemluvíme tady jen o dávné historii, kdy neexistovala molekulární biologie: přírodní sloučeniny, například taxol, jsou dodnes příslibem pro léčbu rakoviny a řady dalších nemocí. Se ztrátou biologické rozmanitosti ztrácíme také rozsáhlou zásobárnu informací a možných způsobů léčby.
Přírodní systémy fungují i jako přirozené čistící systémy vody a vzduchu, zemědělství poskytují přirozené opylovače, ovlivňují naše klima a recyklují prvky, na nichž závisí naše životní systémy. Se ztrátou přírodních systémů a biologické rozmanitosti snižujeme kvalitu života a tím ohrožujeme naši vlastní existenci.
Proč se tedy lidé nespojili, aby tento problém vyřešili? Odpověď známe velmi dobře. Konkurence mezi státy a národy je silnější než spolupráce a cestu k udržitelné budoucnosti blokují regionální a globální konflikty. K tomu, abychom uvažovali z dlouhodobého hlediska, krotili své potřeby a konzumovali tak, abychom prospívali celému lidstvu, nám schází dostatečně silný podnět.
A tak na budoucnost nebereme ohled. Ptáme se - když ostatní se nekrotí, proč bych měl já? Vlády uvažují stejně a je proto nesmírně obtížné dohodnout se na účinných úmluvách o ochraně biologické rozmanitosti, jež by naše mizející zdroje ochránily.
V případě ztráty biologické rozmanitosti je stejně jako u řady dalších globálních environmentálních výzev hlavním problémem to, že sociální náklady se nijak neodrážejí v tržních cenách. Lidská povaha je taková, že nelze spoléhat na to, že dobrovolné akce jednotlivců či národů povedou k výraznému zkrocení našich zhýralých a rozhazovačných sklonů. Proto je třeba utáhnout smyčku zpětných vazeb a vytvořit silné podněty, na jejichž základě by se lidstvo začalo chovat tak, aby podporovalo společné statky nejen své, ale i budoucích generací.
Uveďme jeden příklad. Kostarická vláda soukromým vlastníkům půdy platí za ochranu biologické rozmanitosti a dalších ekosystémů. V důsledku toho se tempo odlesňování v této zemi dramaticky snížilo. Potřebujeme rovněž takové mezinárodní úmluvy, které změní systém vymáhání odpovědnosti a vezmou plně v potaz sociální náklady našeho chování, tak, jak je prosazuje například stockholmský Beijerův institut pro environmentální ekonomii.
Podněty, jež posílí zvyky, které povedou k ochraně biologické rozmanitosti, je třeba aplikovat na všech úrovních, jinak individuální chování a společenské normy nezmění. Bez společné akce se totiž můžeme těšit na jen skličující budoucnost s mizející rozmanitostí biologických druhů a klesající kvalitou života.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The escalating war in the Middle East must be understood in a broader context. The fact that the Iranian regime felt emboldened to risk a direct strike on Israel attests to a changing world order in which Western power is increasingly open to challenge.
considers the implications of Iran’s unprecedented decision to launch a direct strike on Israeli territory.
Ačkoli vědci vesměs souhlasí s tím, že ztráta biologické rozmanitosti - biodiverzity - je jednou z největších hrozeb životnímu prostředí, u laické veřejnosti toto povědomí značně pokulhává. Část viny na tom nesou ekologové a odborníci na životní prostředí, kteří nedokázali své obavy smysluplně vysvětlit běžným lidem. Jejich úkol jim však ztěžují odmítavci, pro které jsou obavy ze zhoršující se rozmanitosti živočišných druhů spiknutím přírodních fanatiků, kteří chtějí přírodu povýšit nad člověka.
Pravda je ovšem zcela jiná: ohrožení přírodní rozmanitosti znamená, že by lidstvo mohlo přijít o klíčové vlastnosti životně důležitých systémů, a tím pádem je hrozbou pro naše osobní i ekonomické blaho. S akcemi na nápravu tohoto stavu již nelze déle otálet.
Ti, kdo tvrdí, že krize biologické rozmanitosti je vykonstruovaná, či přinejmenším nadsazená, často poukazují na mnohdy přehnané odhady tempa vymírání živočišných druhů, které se čas od času objeví v novinách. Na základě těchto přikrášlených čísel kritikové argumentují, že vlastně o žádný problém nejde.
Chyba lávky. Vymírání živočichů je jen špičkou ledovce. Pohled na to, kolik druhů vyhynulo nebo vyhyne, zastiňuje fakt, velký počet živočišných druhů se stále více soustřeďuje v místech svého přirozeného výskytu, a to zvláště kvůli lidské činnosti. Přivlastňujeme si půdu a přírodní zdroje, vypouštíme škodlivé odpady a přivážíme cizorodé druhy, které vytlačují druhy původní.
Vyhynulé nebo ohrožené druhy jsou ukazatelem mnohem většího problému. Nelze se příliš utěšovat tím, že druh přežívá, byť jen ve zlomku svých někdejších počtů nebo jen na části území, kde se dříve hojně vyskytoval. Tyto pozůstatky sice unikají propadlišti druhů, ale už dávno lidstvu neposkytují služby, bez nichž se neobejdeme. Musíme tak hledat náhrady, které jsou nákladnější a méně uspokojivé.
Například populace mořských ryb, které byly kdysi spolehlivým zdrojem obživy pro miliardy lidí a významnou složkou hospodářství celé řady zemí, jsou dnes zdecimovány. Mnoho takových zásob, například novofoundlandská treska, která několik století poskytovala práci i obživu rozsáhlým rybářským oblastem, se dnes vyskytuje v mnohonásobně menších množstvích než kdysi.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Losos je ohrožen podél celého západního pobřeží USA a do restaurací a supermarketů losos dnes převážně putuje z ekologicky neudržitelných akvakulturních farem. Rybářství se tak dnes zaměřuje na menší a méně oblíbené ryby, ovšem jakmile zmizí i ty, bude situace mnohem vážnější než dnes.
Proč by nás ztráta biologické rozmanitosti neměla nechávat chladným? Ztenčování zásob ryb ochuzuje naše chutě a ohrožuje část systému zásobování potravin. Jde však o mnohem víc. V přirozených i řízených systémech je pro nás biodiverzita zdrojem potravy, textilního materiálu a pohonných látek. Přírodní systémy využíváme rovněž pro výrobu léčiv. Naprostá většina komerčně dostupných léků vznikla buď přímo nebo nepřímo díky rozmanitosti rostlinného a mikrobiálního života. A nemluvíme tady jen o dávné historii, kdy neexistovala molekulární biologie: přírodní sloučeniny, například taxol, jsou dodnes příslibem pro léčbu rakoviny a řady dalších nemocí. Se ztrátou biologické rozmanitosti ztrácíme také rozsáhlou zásobárnu informací a možných způsobů léčby.
Přírodní systémy fungují i jako přirozené čistící systémy vody a vzduchu, zemědělství poskytují přirozené opylovače, ovlivňují naše klima a recyklují prvky, na nichž závisí naše životní systémy. Se ztrátou přírodních systémů a biologické rozmanitosti snižujeme kvalitu života a tím ohrožujeme naši vlastní existenci.
Proč se tedy lidé nespojili, aby tento problém vyřešili? Odpověď známe velmi dobře. Konkurence mezi státy a národy je silnější než spolupráce a cestu k udržitelné budoucnosti blokují regionální a globální konflikty. K tomu, abychom uvažovali z dlouhodobého hlediska, krotili své potřeby a konzumovali tak, abychom prospívali celému lidstvu, nám schází dostatečně silný podnět.
A tak na budoucnost nebereme ohled. Ptáme se - když ostatní se nekrotí, proč bych měl já? Vlády uvažují stejně a je proto nesmírně obtížné dohodnout se na účinných úmluvách o ochraně biologické rozmanitosti, jež by naše mizející zdroje ochránily.
V případě ztráty biologické rozmanitosti je stejně jako u řady dalších globálních environmentálních výzev hlavním problémem to, že sociální náklady se nijak neodrážejí v tržních cenách. Lidská povaha je taková, že nelze spoléhat na to, že dobrovolné akce jednotlivců či národů povedou k výraznému zkrocení našich zhýralých a rozhazovačných sklonů. Proto je třeba utáhnout smyčku zpětných vazeb a vytvořit silné podněty, na jejichž základě by se lidstvo začalo chovat tak, aby podporovalo společné statky nejen své, ale i budoucích generací.
Uveďme jeden příklad. Kostarická vláda soukromým vlastníkům půdy platí za ochranu biologické rozmanitosti a dalších ekosystémů. V důsledku toho se tempo odlesňování v této zemi dramaticky snížilo. Potřebujeme rovněž takové mezinárodní úmluvy, které změní systém vymáhání odpovědnosti a vezmou plně v potaz sociální náklady našeho chování, tak, jak je prosazuje například stockholmský Beijerův institut pro environmentální ekonomii.
Podněty, jež posílí zvyky, které povedou k ochraně biologické rozmanitosti, je třeba aplikovat na všech úrovních, jinak individuální chování a společenské normy nezmění. Bez společné akce se totiž můžeme těšit na jen skličující budoucnost s mizející rozmanitostí biologických druhů a klesající kvalitou života.