Válka slov

V dnešní době se na slova často pohlíží jako na zdroj nestability. Loňské násilné reakce na karikatury proroka Mohameda zveřejněné v dánských novinách se setkaly se zmatenou reakcí Západu, kdy si vlády mohly zlámat jazyk překotnou snahou vysvětlit, co by sdělovací prostředky měly a neměly mít dovoleno ve jménu politické satiry. A pak Írán „trumfl“ Západ tím, že zorganizoval konferenci popíračů holocaustu, šíření jejichž teorií je téměř všude v Evropě trestné.
Turci také vědí, že je nebezpečné zaujímat stanovisko ke genocidě Arménů z roku 1915. Poslední nositel Nobelovy ceny za literaturu Orhan Pamuk byl v Istanbulu souzen za popírání oficiálních dějin Turecka, když prohlásil, že se arménská genocida skutečně stala. Jiným Turkům přitom hrozilo v západní Evropě trestní stíhání za výroky, že se nestala.
V kulturním střetu mezi islámem a Západem se tedy slova očividně stala bitevním polem. Západ se poučil: ryze na základě autocenzury, nikoliv právního nařízení, nebudou noviny a další média šířit obrázky kritické vůči Mohamedovi a papež nebude napříště činit kritické poznámky na adresu islámu. Tato gesta respektu vůči citlivým místům muslimů však druhou stranou nebyla opětována.

Místo toho pohrozil prezident Íránu Mahmúd Ahmadínežád, že vymaže Izrael z mapy. Izraelský ministr zahraničí nyní usiluje o Ahmadínežádovo trestní stíhání za podněcování ke genocidě – což je porušení mezinárodního práva.

Také izraelský tisk však volí bojovný tón. Izraelské noviny pravidelně tisknou články s výčtem důvodů, proč Izrael možná bude muset na Írán zaútočit, aby mu zabránil v získání arzenálu jaderných zbraní. Americký prezident George W. Bush učinil ve vztahu k Íránu podobně zlověstná, byť poněkud mlhavější prohlášení. V Německu přitom takové veřejné výzvy k preventivním vojenským úderům podléhají trestnímu postihu.
Odlišné právní soustavy ve světě se nikdy příliš neshodovaly, kudy vede hranice svobodného projevu. Dokonce i mezi dobrými sousedy, jako jsou Kanada a Spojené státy, nepanuje velká shoda v otázce trestání verbálních projevů nenávisti. Kanaďané trestají rasové urážky, zatímco Američané nikoliv, alespoň pokud není porušováno nic jiného než důstojnost rasových menšin.
Hrozby násilím jsou však vážnější. Mnoho zemí je jednotných v podpoře zásady, že pokud například Ahmadínežád splňuje kritéria pro podněcování ke genocidě, měl by ho potrestat Mezinárodní trestní soud. Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu koneckonců trestal i provozovatele rozhlasových stanic, kteří štvavým veřejným vysíláním podněcovali Hutuy, aby se chopili mačet a vraždili Tutsije.
Před deseti lety by se dala nenávist mezi Hutuy a Tutsii použít jako dobrý příklad, že mezinárodní právo podporuje stíhání teprve poté, co někomu vznikne újma. Všechny mezinárodní precedenty – od Norimberku po současnost – se týkají mezinárodní intervence až po hromadných zvěrstvech. Domácí policejní složky možná dokážou zasahovat a bránit zločinům ještě předtím, než k nim dojde, ale na mezinárodním kolbišti neexistuje žádný policejní útvar, který by něco takového mohl dělat.

To continue reading, please log in or enter your email address.

To access our archive, please log in or register now and read two articles from our archive every month for free. For unlimited access to our archive, as well as to the unrivaled analysis of PS On Point, subscribe now.

required

By proceeding, you agree to our Terms of Service and Privacy Policy, which describes the personal data we collect and how we use it.

Log in

http://prosyn.org/UPHtu4N/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.