Už celá desetiletí Amerika prostřednictvím demokratických i republikánských prezidentských administrativ naplňuje v oblasti ropné politiky několik přímočarých cílů: udržovat světové ceny ropy na co nejstabilnější úrovni; co nejbezbolestněji omezovat domácí spotřebu ropy; snižovat dle možností závislost na dovozech ze zahraničí; diverzifikovat zdroje ropných importů. Ač se to tak může jevit, žádný z těchto cílů se za Bushovy administrativy nezměnil.
Mnozí pozorovatelé jsou přesvědčeni, že Bush udal nový směr, neboť se zdá, že invaze do Iráku těmto cílům zcela protiřečí. Podstatný nárůst těžby v Iráku prý pravděpodobně zvýší závislost USA na ropě oproti jiným energetickým zdrojům, protože s ohledem na nové zásoby zřejmě klesnou ceny ropy. To bude v důsledku znamenat nárůst závislosti USA na ropných dovozech, zejména ze Středního východu.
Ironií je ovšem to, že USA měly nad iráckým ropným sektorem mnohem větší moc během předválečného programu OSN ,,Ropa za potraviny" (v jehož rámci nikoliv Saddám Husajn, nýbrž OSN určovala úroveň prodejů irácké ropy do zahraničí), než budou mít v budoucím demokratickém Iráku. Kdyby Bushově vládě šlo o trvalé, bezpečné, různorodé a levné dodávky ropy, mohla jednoduše zrušit embargo na Libyi, Írán, Irák a Súdán a ropa by se jen řinula.
Už celá desetiletí Amerika prostřednictvím demokratických i republikánských prezidentských administrativ naplňuje v oblasti ropné politiky několik přímočarých cílů: udržovat světové ceny ropy na co nejstabilnější úrovni; co nejbezbolestněji omezovat domácí spotřebu ropy; snižovat dle možností závislost na dovozech ze zahraničí; diverzifikovat zdroje ropných importů. Ač se to tak může jevit, žádný z těchto cílů se za Bushovy administrativy nezměnil.
Mnozí pozorovatelé jsou přesvědčeni, že Bush udal nový směr, neboť se zdá, že invaze do Iráku těmto cílům zcela protiřečí. Podstatný nárůst těžby v Iráku prý pravděpodobně zvýší závislost USA na ropě oproti jiným energetickým zdrojům, protože s ohledem na nové zásoby zřejmě klesnou ceny ropy. To bude v důsledku znamenat nárůst závislosti USA na ropných dovozech, zejména ze Středního východu.
Ironií je ovšem to, že USA měly nad iráckým ropným sektorem mnohem větší moc během předválečného programu OSN ,,Ropa za potraviny" (v jehož rámci nikoliv Saddám Husajn, nýbrž OSN určovala úroveň prodejů irácké ropy do zahraničí), než budou mít v budoucím demokratickém Iráku. Kdyby Bushově vládě šlo o trvalé, bezpečné, různorodé a levné dodávky ropy, mohla jednoduše zrušit embargo na Libyi, Írán, Irák a Súdán a ropa by se jen řinula.