Nedozpívaná píseň

Krize v Zimbabwe v nás vyvolává tísnivý pocit déjŕ vu . Důvod je prostý: není už nastěstí v módě dávat každé národní nestěstí za vinu kolonialismu a jeho zlořádům. Sochy císařů se bourají, města a ulice se přejmenovávají, stopy cizí nadvlády se buď ničí nebo přizpůsobují nové situaci. Žádný přední politik ve kterékoli postkoloniální zemi - s jedinou výjimkou Zimbabwe - se neodvážil v posledních letech veřejně napadnout kolonialismus. Někdejsí stěžejní téma politického diskurzu v rozvojových zemích jako by přestalo existovat.

Ze sirsího mezinárodního pohledu je kolonialismus ,,passé`` jestě mnohem více. Kdysi se stoupenci toho či onoho nového mezinárodního pořádku snažili ospravedlnit své požadavky na spravedlivějsí rozdělení moci pranýřováním nesvarů imperialismu (někdy, ale ne vždy jim přitom dávali předponu ,,neo-``). Toto téma v oblasti diplomacie zcela vymřelo. Ti, co opravdu sledují světové dění, vsak vědí, že poslat kolonialismus do příslovečné popelnice dějin by nebylo uvážlivé, neboť ten je dodnes významným faktorem chápání světových problémů a rizik.

Předevsím dosud nebyly vyřeseny vsechny problémy, které přežily konec éry kolonizace a které jsou často důsledkem neurvalého odchodu koloniálních sil. Události v Jižním Timoru v roce 1999 máme stále vsichni v dobré paměti, a nesnáze přetrvávají. Zde je v dohledu aspoň zdárné vyřesení celého sporu, na rozdíl od onoho spinavého dědictví evropského kolonialismu: Západní Sahary, Kypru, Palestiny.