0

Propast v mandátech OSN

Mírové operace Organizace spojených národů, které dnes probíhají v Libanonu, nabízejí OSN velkou příležitost demonstrovat svou důležitost a vliv na světovou scénu ve 21. století. Kdyby jen ty členské státy, které se označují za největší přispěvatele OSN, strkaly peníze na správné místo.

Řada světových vůdců, především těch evropských, kritizuje podkopávání OSN ze strany Bushovy administrativy, zejména pak od roku 2003. Přesto vedoucí francouzští činitelé, kteří vyjadřovali rozhořčení, když Spojené státy obešly OSN a napadly Irák bez požehnání mezinárodního společenství, ohromili v srpnu svět tím, že nedostáli slibu vyslat do jižního Libanonu 2 000 příslušníků mírových jednotek a místo toho jich vyčlenili jen 200.

Naštěstí Francie toto rozhodnutí přehodnocuje, Německo poskytne omezenou námořní pomoc a Itálie svou účast zvýšila na 3 000 členů mírových jednotek. Reakce Evropy, stejně jako reakce USA v jiných případech, nicméně vyzdvihuje do popředí otázku, která je pro všechny podporovatele OSN a mezinárodních institucí obecně klíčová. Nedokážeme-li činit, co je třeba, abychom tyto instituce zefektivnili, budeme ve stále větší míře zjišťovat, že je jednotlivé státy zcela obcházejí.

Rezoluce 1701 Rady bezpečnosti OSN „vyzývá Izrael a Libanon, aby podpořili trvalé příměří“. Tím vytvořila představitelům OSN prostor formulovat pro své mírové sbory „pravidla zásahu“, která stanovují, kdy a za jakých okolností mohou jednotky OSN použít zbraň k vlastní obraně. Jak ovšem příslušníci současné mise OSN v Libanonu (UNIFIL) dobře vědí, vlastní obrana není totéž jako chránit se před nepřátelskou palbou vůbec.