0

Dvě tváře Vladimira Putina

Rozdvojená osobnost Ruska – symbolizovaná carským erbem v podobě dvouhlavé orlice – vyplula nedávno otevřeně na povrch. V jednom okamžiku sršel režim prezidenta Vladimira Putina šarmem, když usiloval o urovnání šest desetiletí trvajícího územního sporu s Japonskem o Kurilské ostrovy a uklidňoval investory po odsouzení ropného miliardáře Michaila Chodorkovského. Hned vzápětí však Putin zmařil snahu o odsun ruské vojenské posádky z moldavské odtrženecké oblasti Podněsteří a prokurátoři zlověstně hovoří o tom, že posadí na lavici obžalovaných další oligarchy.

Možná nejvýraznější projev této politické schizofrenie byl k vidění minulý měsíc na Rudém náměstí, kde při oslavách 60. výročí konce druhé světové války kráčela bok po boku pestrá směsice rudých vlajek „vítězství“, trojbarevných „imperiálních“ praporů, Stalinových portrétů a pravoslavných ikon. Putin této příležitosti využil k zopakování své politické mantry – „Rusko vyvíjí vlastní značku demokracie“ – a současně zaujal opovržlivý postoj k požadavkům pobaltských zemí, aby Rusko přiznalo barvu o své dohodě s Hitlerem, podle níž je mělo v předvečer druhé světové války pohltit.

Tento bizarní lektvar byl podle všeho namíchán ve snaze usmířit neusmiřitelné: současnou tužbu po demokracii s despotickou minulostí Ruska. Stejně jako každá jiná nesourodá směsice však i tato všehochuť pouze vyvolává v Rusech zmatek o sobě a své zemi. Je s podivem, že do této kaše zabředl spolu s ostatními zřejmě i sám Putin.

Tu a tam Putin skutečně vidí sám sebe jako „modernizátora“, který se snaží zakotvit Rusko na Západě. Jindy však podobně jako Stalin věří, že moc Ruska si žádá silnou ruku – tedy to, co on sám nazývá svou „diktaturou zákona“. Problémem zůstává – jak názorně ukázalo Chodorkovského odsouzení –, že taková diktatura obvykle zákon „přetrumfne“.