0

Dvě společenství Evropy

Evropa se nachází v paradoxním bodu obratu. Zatímco harmonizace práva a tvorba ústavy svědčí o prohlubování integrace, evropské instituce nedokázaly vytvořit to, co k životu a úspěchu potřebuje každá politická obec: pocit sounáležitosti.

Dokud se to nezmění, integrace nemůže uspět. Řečeno úplně jednoduse, má-li Evropská unie překonat národní provinčnost a přijmout společný a závazný cíl, musí opustit účetnické floskule a začít hovořit jazykem, který rozeznává dobro a zlo, krásu a osklivost, právo a bezpráví.

K tomu nedojde ani automaticky, ani přes noc. Společné hodnoty a vazby se vyvíjejí z nánosů zkuseností, přičemž zevnějsek organicky vzniklých prožitků jim dodává mytologické a historické povědomí. Neexistuje nic srovnatelného s integrací EU, co by se jestě více podobalo rozhodnutí hrstky dvořanů. Není tedy snadné představit si cestu, která by měla vést ke kolektivní a individuální identitě, již evropské sjednocení vyžaduje.

Přitom by Evropa měla čerpat ze dvou období budování společenství. Středověké křesťanství ve 13. století vytvořilo komunitu sjednocenou kolem společné víry, kde se jednotícím centrem stal Řím. Následovníci svatého Petra na pozici římského papeže dohlíželi na síť církevních univerzit, které vychovávaly kulturní elity jednotným způsobem a v jednotném jazyce (latině). Řetězec kostelů - vystavěných ve stejném stylu po celé Evropě - používal společný kalendář a liturgii. Středověké křesťanství bylo z podstaty evropské, ačkoli se tomuto označení vyhýbalo a přijímalo vsechny národní formy kulturních projevů.