0

Pravda o jugoslávské komisi pravdy

Jak společnost hojí rány, když padne diktatura? Správným krokem vpřed se stále častěji jeví takzvané „komise pravdy“. Kdy ale fungují nejlépe a jaké struktury a pravidla jsou podmínkou pro jejich efektivní práci? Kdy jsou cestou, jak odkrýt celou pravdu a obnovit společenský smír, a kdy jsou jen umným způsobem, aby politici unikli zodpovědnosti a zúčtování s minulostí? Srbsko je pro zodpovězení těchto otázek modelovým příkladem.

Orgán ustavený jugoslávským prezidentem Vojislavem Koštunicou, jehož cílem je vyšetřit zločiny z nedávné jugoslávské minulosti, na jedné straně připomíná úspěšný jihoafrický model: nazývá se „komise pravdy a usmíření“. Zde ale veškerá podobnost končí.

Jihoafrická komise pravdy a usmíření vznikla ze zákona po pečlivém zvážení parlamentem a rozsáhlé diskusi napříč celou zemí. Mezi oznámením ministra spravedlnosti Dullaha Omara o vládním záměru zřídit tuto komisi a podpisem příslušeného zákona jihoafrickým prezidentem Nelsonem Mandelou uběhlo čtrnáct měsíců. Mandát komise a její metodika byly jasně vymezeny. Spolu s tím byl komisi stanoven harmonogram pro informování veřejnosti. Byla přijata opatření, aby komise mohla bez obtíží získávat svědectví pachatelů i obětí zločinů.

Ačkoli jihoafrický kabinet rozhodl, že slyšení, při nichž budou pachatelé popisovat své zločiny, budou uzavřená, parlament toto rozhodnutí pozměnil tak, že se pachatelé budou zpovídat veřejně. Na provoz komise byly vyčleněny finanční prostředky. Po podpisu zákona prezident Nelson Mandela jmenoval radu, která měla navrhnout členy komise. Předloženo bylo 299 jmen. Rada ve veřejném jednání nakonec výběr zúžila na 25 jmen, která postoupila prezidentovi. Ten z nich nakonec vybral sedmnáct osob a do čela Komise pravdy a usmíření dosadil arcibiskupa Desmonda Tutu, muže, který podle většiny obyvatel v zemi ztělesňuje mravní sílu.