0

Pravda o sdílení břemene v NATO

BRUSEL – Nejedny noviny při pojednávání o Afghánistánu setrvale dávají najevo, že někteří evropští spojenci NATO působí v Afghánistánu nedostatečně a že jsou buď neschopní, anebo neochotní vyvinout větší úsilí. Tito spojenci mají zase pochopitelně pocit, že jejich snahy nejsou doceněny. Jaké břemeno je poctivé a spravedlivé?

Zaprvé platí, že debata o sdílení břemene by se neměla redukovat výhradně na dnešní rozsah nasazení sil v Afghánistánu, protože byť je tento rozsah velice důležitý, nepostihuje celou věc. Dovolte mi tedy debatu rozšířit a nabídnout ucelenější perspektivu tím, že ozřejmím tři vzájemně provázané prvky: obrannou transformaci, obranné operace a širší kontext snah mezinárodního společenství.

Transformace obrany je klíčovým aspektem sdílení břemene. V alianci je zlatým pravidlem, že naprostá většina sil a potenciálu NATO přísluší jednotlivým státům – letouny vzdušného systému včasné výstrahy a kontroly (AWACS) jsou vzácnou výjimkou. Neočekávám, že by se členské státy od tohoto principu odklonily, takže NATO bude i nadále záviset na jednotlivých spojencích a jejich ochotě vyčlenit prostředky.

Na rozdíl od všeobecného přesvědčení nejsou síly a potenciál, jež NATO potřebuje, v členských zemích tak běžně po ruce, jak by si člověk mohl myslet. Značné části ozbrojených sil spojenců NATO se stále ještě hodí spíš ke statické územní obraně než k expedičnímu typu operací, jichž je zapotřebí v Afghánistánu. A když už potřebný typ sil a potenciálu existuje, kladou na tato aktiva další požadavky vedle národních potřeb také operace vedené Organizací spojených národů, Evropskou unií či ad hoc koalicemi.