PAŘÍŽ: Pověst elit se dnes otřásá na celém světě. Někteří politikové, ne-li většina, jsou podezřelí z korupce. Ředitelům a manažerům velkých firem je vyčítáno, že usilují jen o krátkodobý a osobní profit, a nikoli o společné blaho. Odboroví předáci jsou prý nekultivovaní, intelektuálové hledají slávu namísto pravdy, novináři se podbízejí. Tato posměšná tvrzení jdou paradoxně ruku v ruce se snahou zalíbit se právě těmto elitám a s potřebou spoléhat se na ně.
Zdá se, že demokracie elity potřebují, přitom samotný pojem “elita” je pro demokracii pohoršlivý. Vzorovým příkladem takové politické schizofrenie je Francie. Starý elitářský systém je zde mnoha lidmi považován za příčinu zakrnělé ekonomiky, školského systému, dokonce i zakrslé demokracie. Vzhledem k tomu, že společnost se nemůže “zablokovat” sama od sebe, je na vině jistá izolovaná skupina, která jakoukoli změnu považuje za útok proti sobě.
Příkladů této paralýzy je mnoho: neexistence seriózního vnějšího hodnocení na univerzitách, hluché místo v parlamentu ohledně vládního dohledu, kolize zájmů místních mocipánů, nevyhovující dohlížecí orgány ve velkých společnostech. Říká se tomu “parisianismus”: vláda intelektuální elity uzavřená do vlastního světa. Tisk této křečovité inteligenci a její moci podlézá, což pochopitelně komplikuje snahy ji změnit.
PAŘÍŽ: Pověst elit se dnes otřásá na celém světě. Někteří politikové, ne-li většina, jsou podezřelí z korupce. Ředitelům a manažerům velkých firem je vyčítáno, že usilují jen o krátkodobý a osobní profit, a nikoli o společné blaho. Odboroví předáci jsou prý nekultivovaní, intelektuálové hledají slávu namísto pravdy, novináři se podbízejí. Tato posměšná tvrzení jdou paradoxně ruku v ruce se snahou zalíbit se právě těmto elitám a s potřebou spoléhat se na ně.
Zdá se, že demokracie elity potřebují, přitom samotný pojem “elita” je pro demokracii pohoršlivý. Vzorovým příkladem takové politické schizofrenie je Francie. Starý elitářský systém je zde mnoha lidmi považován za příčinu zakrnělé ekonomiky, školského systému, dokonce i zakrslé demokracie. Vzhledem k tomu, že společnost se nemůže “zablokovat” sama od sebe, je na vině jistá izolovaná skupina, která jakoukoli změnu považuje za útok proti sobě.
Příkladů této paralýzy je mnoho: neexistence seriózního vnějšího hodnocení na univerzitách, hluché místo v parlamentu ohledně vládního dohledu, kolize zájmů místních mocipánů, nevyhovující dohlížecí orgány ve velkých společnostech. Říká se tomu “parisianismus”: vláda intelektuální elity uzavřená do vlastního světa. Tisk této křečovité inteligenci a její moci podlézá, což pochopitelně komplikuje snahy ji změnit.