0

Epitaf třetí cesty

V minulém půlstoletí nastal ve velké části světa konec ideologické politiky. Nejprve přišlo apokalyptické zhroucení fašismu, když Hitler dovedl Německo spolu se sebou ke kolektivní sebevraždě. Po Stalinově smrti a Chruščovově odhalení jeho zločinů navázal na zánik fašismu pozvolnější rozpad komunismu. Nezdařené revoluce v Maďarsku v roce 1956 a v Československu v roce 1968 předznamenaly konečnou prohru sovětského impéria v roce 1989.

Zatímco se tato pseudonáboženství hroutila, ve velké části Evropy převládla laskavá ideologie sociální demokracie. V jejím jádru stálo přesvědčení, že stát dokáže zajistit jak stabilní hospodářský růst, tak i sociální péči, která ztlumí negativní vedlejší příznaky svobodných trhů. Ne všichni s touto teorií souhlasili, ale i tak šlo po několik desetiletí o nejsilnější politickou sílu na Západě. Její principy převzali křesťanští demokraté, a dokonce i konzervativní strany.

Počátkem osmdesátých let se však sociální demokracie vyčerpala. Byla zkrátka příliš úspěšná, než aby zůstala silou změny. Navíc s sebou přinesla nová zkostnatění, zejména byrokratizaci a onen smrtící fenomén sedmdesátých let, totiž stagflaci - ekonomickou stagnaci a vysokou nezaměstnanost ve spojení s překotnou inflací.

Reakce na tento neduh se dostavila rychle a nesla konkrétní jméno - či spíše dvě jména: Ronald Reagan a především Margaret Thatcherová. „Thatcherismus" v podstatě nebyl ideologií; šlo spíše o instinktivní reakci na zahnívající sedmdesátá léta, o pokus uvolnit byrokratickou svěrací kazajku státu a odhalit, že ne vše, co pramení ze shovívavosti státu, je nutně dobré. Dokonce i výraz „neoliberál" nadsazuje intelektuální soudržnost této protisměrné síly.