0

Chvosty vrtící kremelským psem?

MOSKVA – Představte si pomatence, který se snaží vystupovat jako ruský baron z devatenáctého století. Nechá si narůst licousy, obléká si redingot a nosí vycházkovou hůl. Každý, kdo takovou figurku potká, se bude ušklíbat a tropit si z něj žerty. Teď si ale představte, že tento podivín bude chtít jednat s kolemjdoucími, jako by byli jeho vazaly. To už riskuje, že schytá výprask, třebaže hrstka žebráků možná jeho vrtochu vyjde vstříc v naději, že ho oberou o peníze.

Něco v tomto duchu charakterizuje v současnosti vztahy mezi Ruskem a několika bývalými sovětskými republikami, neboť zahraničněpolitická doktrína, jíž se řídí dnešní Kreml, je vyšinutou směsicí reálpolitiky devatenáctého století a geopolitiky raného dvacátého století. Podle tohoto názoru každá velmoc potřebuje poslušné satelitní země. Rozšiřování NATO optikou takového přístupu představuje rozpínání americké sféry vlivu, samozřejmě že na úkor Ruska.

Aby si Rusko vykompenzovalo svůj sílící komplex méněcennosti, sesmolilo Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB), která je svým názvem i základními principy parodií NATO. Vzhledem k tomu všemu Kremlu vůbec není trapný fakt, že OSKB je v podstatě mechanické propojení bilaterálních vojenských dohod mezi Běloruskem, Arménií, Kazachstánem, Kyrgyzstánem, Tádžikistánem, Uzbekistánem a Ruskem.

Nikdo neví, jakou vizi kolektivní obrany uskutečňovat: člověk potřebuje plodnou obrazotvornost, aby si představil, jak běloruští výsadkáři brání tádžickou hranici. Navíc ústavy řady členských zemí OSKB výslovně zakazují vysílání vojsk mimo národní území. Jenže krátkozraká koncentrace Kremlu na vojenské otázky a jeho marné pokusy hrát se Západem hru s nulovým součtem proměnily Rusko v terč manipulace svých menších partnerů.