4

Co brzdí Evropu?

PITTSBURGH – Francouzský prezident François Hollande během nedávné návštěvy Řecka prohlásil, že evropský pokles skončil, a vyzval francouzské firmy, aby investovaly v Řecku. Špatná rada. Francouzské výrobní náklady jsou vysoké, ale ty řecké jsou ještě vyšší. A navzdory značnému poklesu řeckého (a také italského a španělského) reálného HDP od roku 2007 není náprava zdaleka u konce.

Po pravdě řečeno by člověk těžko hledal široký souhlas s Hollandeovým hodnocením kdekoliv v Evropě. Před nedávnými volbami v Itálii jevily finanční trhy jisté známky optimismu, které povzbudila politika Evropské centrální banky v podobě garancí za suverénní dluhy členských zemí eurozóny, rozšíření její účetní bilance a snížení úrokových sazeb. Když úrokové sazby klesají, držitelé dluhopisů získávají. Nezaměstnanost v silně zadlužených jihoevropských zemích však stále roste a výkonnost dál zaostává za Německem a dalšími severoevropskými státy.

Hlavním důvodem tohoto zaostávání není prostě jen nízká poptávka nebo vysoké dluhy. Mezi jednotkovými náklady práce – reálnými mzdami očištěnými o produktivitu – v Německu a v silně zadlužených jihoevropských zemích existuje obrovský rozdíl. Když začala krize, byly výrobní náklady v Řecku zhruba o 30% vyšší než v Německu, takže Řecko velmi málo vyváželo a velmi mnoho dováželo. Výrobní náklady v dalších těžce zadlužených zemích pak byly o 20-25% vyšší než v Německu.

Růst se obnoví až ve chvíli, kdy klesnou výrobní náklady v zadlužených zemích, což vyžaduje podstatné a trvalé zvýšení produktivity, snížení reálných mezd nebo obojí. K jistým úpravám sice došlo, ale velká část změn nemá trvalý charakter. Úsporná opatření snížila počet zaměstnaných dělníků, zejména těch s nízkou kvalifikací a produktivitou práce. Zisky z naměřeného růstu produktivity z tohoto zdroje však nejsou trvalými změnami, takže ohlášené poklesy jednotkových nákladů práce jsou z velké části dočasné.