0

Vystresovaný mozek

NEW YORK – Stres přispívá k nástupu kardiovaskulárních onemocnění a deprese, kromě mnoha dalších chorob. Krutou daň si na našich tělech nevybírají jen významné stresující události života; řada konfliktů a požadavků všedního života zesiluje a občas naruší činnost naší soustavy reagující na stres, což způsobuje opotřebení těla i mozku.

Toto břemeno chronického stresu, nazývané „alostatické přetížení“, odráží nejen dopady životních prožitků, ale také naši genetickou konstituci. Individuální zvyklosti jako strava, pohyb, kvalita i kvantita spánku a zneužívání látek rovněž hrají významnou úlohu, stejně jako prožitky z raného dětství určující celoživotní modely chování a fyziologickou reaktivitu.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Existují tři kategorie stresu:

  • Pozitivní stres, za který se jedinec cítí být odměněn zvládnutím náročného úkolu.
  • Snesitelný stres, který je důsledkem vážných událostí života – rozvodu, smrti milované osoby, ztráty zaměstnání a podobně – za předpokladu, že postižený člověk má kolem sebe okruh lidí, kteří jej povzbudí.
  • Zhoubný stres, který se týká týchž typů vážných událostí i hromadění každodenních těžkostí, ale bez okruhu lidí, kteří by dokázali pomoci.

Rozdíl mezi snesitelným a zhoubným stresem závisí na domnělé míře sebevlády, již jedinec pociťuje. Pocity bezmoci a nedostatku sebeovládání dále zjitřuje nízké sebevědomí. Pro zmírnění účinků snesitelného stresu a odvrácení jeho proměny ve stres zhoubný je velice důležitá sociální podpora ze strany přátel a rodiny.

Ve všech případech jde o funkce mozku – orgánu klíčového pro naši reakci na stres. Mozek určuje, co představuje hrozbu, a tedy co je stresující, řídí behaviorální i fyziologické reakce na stres – ty fyziologické skrze autonomní, imunitní a neuroendokrinní soustavu – a stává se terčem stresu, při němž prochází strukturálním a funkčním přetvářením svých obvodů, což má vliv na jeho výkon. Toto přetváření zahrnuje omezenou náhradu neuronů v hipokampu, oblasti mozku, která je důležitá pro prostorovou paměť a paměť uchovávající události všedního života.

Pochopení citlivosti a plasticity mozku pod vlivem stresu se prvně objevilo při výzkumech hipokampu a dnes zahrnuje také amygdalu, oblast mozku podílející se na strachu, úzkosti a náladě, a prefrontální kortex, oblast kůry důležitou pro rozhodování, paměť, sestupné řízení impulzivního jednání a regulaci autonomní nervové soustavy a stresové hormonální osy. Opakovaný stres způsobuje, že neurony v hipokampu a prefrontálním kortexu se zmenšují a ztrácejí spoje s ostatními nervovými buňkami a zároveň že neurony v amygdale rostou a vytvářejí nové spoje.

Jelikož přestavba neuronů vyvolaná stresem je vratná, badatelé jsou nyní přesvědčeni, že chronické úzkostné poruchy a deprese představují nedostatek pružnosti čili spontánní obnovy u citlivých jedinců. Takový nedostatek regenerace pak vyžaduje nasazení léků, behaviorální intervenci anebo obojí.

Hormony související se stresem tělo a mozek krátkodobě ochraňují a podporují adaptaci, ale chronické působení týchž hormonů vyvolává v těle změny, které jsou příčinou alostatického přetížení, společně s možnými následnými nemocemi. Například imunitní systém se akutním stresem posiluje, avšak chronický stres jej potlačuje. Obdobně platí, že mozek během akutního stresu projevuje zvýšenou aktivitu, provázenou zlepšením některých typů paměti, ale v důsledku chronického stresu prochází strukturálními změnami, které zesilují úzkost a snižují duševní flexibilitu a kapacitu paměti.

Vývojové vlivy týkající se kvality rodičovské péče a navázání citové vazby mají obrovský vliv na následnou náchylnost ke stresu po zbytek života – například zneužívání nebo zanedbávání v dětství zvyšuje náchylnost k tělesným i duševním poruchám, například k obezitě, kardiovaskulárním onemocněním, depresi, posttraumatické stresové poruše, zneužívání látek a antisociálnímu chování.

V dospělosti mezi nejsilnější příčiny stresu patří ty, které vycházejí z konkurenčních interakcí mezi živočichy téhož druhu, jež vedou k vytváření hierarchického uspořádání dominance. Psychosociální stres tohoto typu nejenže u zvířat na nižších příčkách hierarchie pozměňuje kognitivní funkce, ale přispívá také k ochoření (například aterosklerózou) mezi těmi, kdo soupeří o dominantní postavení.

Při postupu shora dolů na škále socioekonomického postavení, která odráží jak příjmy, tak vzdělání, se sociální uspořádání lidské společnosti pojí se sklony k nemocem a s vyšší úmrtností a četností výskytu chorob. Příčiny těchto zdravotních sklonů jsou sice velice složité, avšak s rostoucí četností ve spodní části škály je pravděpodobné, že reflektují kumulativní zátěž nutnosti vyrovnat se s omezenými zdroji, s podněty způsobujícími stres, s odlišnostmi v životním stylu a s výsledným alostatickým přetížením, které toto břemeno vyvolává u fyziologických soustav podílejících se na adaptaci a vyrovnávání se s nepřízní.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Reakce mozku na stres nemusí nezbytně představovat „újmu“ jako takovou a připouští jak opětovnou nápravu, tak prevenci pomocí zásahů, mezi něž patří léky, pohyb, strava a společenská podpora. Vzhledem k tomu, že sociální prostředí má skrze mozek silné účinky na celé tělo, politiky veřejného i soukromého sektoru mohou mít pozitivní dopady na zdraví a být pro činnost mozku i těla přínosem, uplatňujícím se shora dolů.

Tohoto cíle lze dosáhnout pomocí politik, které zkvalitní školství, zajistí lepší bydlení, zlepší dojíždění, zavedou regulaci pracovních podmínek, zvýší dostupnost zdravé stravy a poskytnou daňové úlevy příslušníkům nižších a středních tříd. Takové politiky mohou předejít nemocem a tím ušetřit peníze, snížit míru lidského trápení a propagovat zdravější a smysluplnější život.