New York – Povede stoupající globální inflace k ostrému globálnímu hospodářskému zpomalení? Anebo ještě hůř, oživí stagflaci, onu zhoubnou kombinaci rostoucí inflace a záporného růstu?
Na mnoha vyspělých a rozvíjejících se trzích už inflace roste a existují náznaky pravděpodobné ekonomické kontrakce v mnoha vyspělých ekonomikách (ve Spojených státech, Velké Británii, Španělsku, Irsku, Itálii, Portugalsku a Japonsku). Na rozvíjejících se trzích se dosud inflace pojila s růstem, ba až s ekonomickým přehříváním. Ekonomická kontrakce v USA a dalších vyspělých ekonomikách však na rozvíjejících se trzích nemusí vést ke ztrátě vazby na růst, nýbrž k její proměně, neboť americká kontrakce zpomalí růst a stoupající inflace přiměje měnové orgány ke zpřísnění měnových a úvěrových politik. Mohly by pak čelit „stagflaci light“ – rostoucí inflaci pojící se s prudce klesajícím růstem.
Stagflace vyžaduje negativní šok na straně nabídky, který zvyšuje ceny, ale zároveň snižuje výstup. Stagflační šoky vedly za posledních 35 let ke globální recesi třikrát: v letech 1973-1975, kdy po Jomkippurské válce a embargu OPEC vyletěly ceny ropy, v letech 1979-1980 po íránské revoluci a v letech 1990-91 po iráckém vpádu do Kuvajtu. Dokonce i recesi roku 2001 – z velké části vyvolanou prasknutím bubliny špičkových technologií – doprovázelo zdvojnásobení ceny ropy, které přišlo po zahájení druhé palestinské intifády proti Izraeli.
Dnešní stagflační šok by mohl vyplynout z izraelského útoku proti íránským jaderným zařízením. Toto geopolitické riziko v posledních týdnech narostlo, poněvadž Izrael se záměrů Íránu začal děsit. Takový útok by vyvolal prudké nárůsty cen ropy – rozhodně nad 200 dolarů za barel. Důsledkem takového skoku cen by byla výrazná globální recese, podobná recesím let 1973, 1979 a 1990. Ba poslední vzestup cen ropy už zčásti zapříčinilo právě zvýšení této rizikové prémie.
Je však globální stagflace možná, nedoje-li k takovémuto šoku na straně nabídky? Mezi lety 2004 až 2006 byl globální růst výrazný, zatímco inflace byla nízká, a to vlivem pozitivního šoku globální nabídky – nárůstu produktivity a výrobní kapacity v Číně, Indii a na rozvíjejících se trzích.
Po tomto pozitivním šoku na straně nabídky následoval od roku 2006 pozitivní šok na straně globální poptávky: rychlý růst „Čindie“ a dalších rozvíjejících se trhů začal vyvíjet tlak na ceny řady komodit. Silný globální růst v roce 2007 poznamenal začátek vzestupu globální inflace, což je fenomén, který s několika výstražnými jevy (prudkým zpomalením v USA a několika dalších vyspělých ekonomikách) pokračoval i v roce 2008.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Nedojde-li k ryzímu negativnímu šoku na straně nabídky, globální stagflace je tedy nepravděpodobná. Nedávná zvýšení cen ropy, energie a dalších komoditních cen odrážejí celou škálu faktorů:
K velkému růstu poptávky po ropě a dalších komoditách mezi rychle rostoucími a urbanizujícími se ekonomikami rozvíjejících se trhů dochází v době, kdy kapacitní meze a politická nestabilita v některých produkčních zemích omezují jejich nabídku.
Oslabující americký dolar tlačí dolarovou cenu ropy nahoru, neboť kupní síla vývozců ropy v nedolarových regionech klesá.
Investoři objevili komodity jako třídu aktiv, což podněcuje jak spekulativní, tak dlouhodobou poptávku.
Převod půdy na produkci biopaliv omezil rozlohu půdy, již lze využít k produkci zemědělských komodit.
Mírná měnová politika USA a následná měnová zmírnění v zemích, jež dříve vázaly své směnné kurzy k americkému dolaru (například státy v Perském zálivu) nebo svou měnu drží podhodnocenou, aby si zajistily exportem tažený růst (Čína a další neformální členové takzvané dvoudolarové brettonwoodské zóny), vyvolaly novou bublinu aktiv v oblasti komodit a přehřátí ekonomik daných zemí.
Většina těchto faktorů se podobá pozitivním šokům globální agregátní poptávky, což by mělo vést k ekonomickému přehřátí a vzestupu globální inflace.
Klíčové jsou politiky směnného kurzu. Velké přebytky běžného účtu a/nebo rostoucí směnné relace způsobují, že rovnovážný reálný směnný kurz (poměrná cena zahraničního zboží vůči domácímu) v zemích jako Čína a Rusko se zhodnocuje. Skutečný reálný směnný kurz se tudíž musí časem prostřednictvím reálného zhodnocování se silnější rovnovážnou hladinou sbíhat. Není-li nominálnímu směnnému kurzu dovoleno, aby rostl na ceně, reálné zhodnocování může nastat jedině zvýšením domácí inflace.
Nejdůležitějším způsobem jak držet inflaci pod kontrolou – za současného znovunabytí autonomie měnové a úvěrové politiky, jíž je k řízení inflace zapotřebí – je dovolit měnám v těchto ekonomikách, aby se výrazně zhodnocovaly. Tato potřeba zhodnocování měn a měnového zpřísňování na přehřátých rozvíjejících se trzích přichází bohužel právě v době, kdy krach nemovitostí, úvěrová tíseň a vysoké ceny ropy vedou na vyspělých trzích k prudkému zpomalení, ba na některých přímo k recesi.
Svět obešel celý kruh. Po příznivém období pozitivního šoku globální nabídky směřoval pozitivní šok globální poptávky k celosvětovému přehřátí a rostoucím inflačním tlakům. Teď panují obavy ze stagflačního šoku na straně nabídky – řekněme války s Íránem – v kombinaci s deflačním šokem na straně poptávky, který vyplyne z krachů bublin nemovitostí. V ekonomikách, které se smršťují, by se mohly uchytit deflační tlaky, kdežto v ekonomikách, které stále ještě rychle rostou, posílí tlaky inflační.
Centrální banky v mnoha vyspělých a rozvíjejících se ekonomikách tedy stojí před scénářem jako ze zlého snu, když musí měnovou politiku zpřísňovat (kvůli boji proti inflaci) a zároveň uvolňovat (aby snížily riziko negativního vývoje růstu). Poněvadž inflace a hrozby pro růst se v různých ekonomikách prolínají různými a spletitými způsoby, bude pro centrální bankéře velice těžké při žonglování s těmito vzájemně si odporujícími imperativy nezaškobrtnout.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The escalating war in the Middle East must be understood in a broader context. The fact that the Iranian regime felt emboldened to risk a direct strike on Israel attests to a changing world order in which Western power is increasingly open to challenge.
considers the implications of Iran’s unprecedented decision to launch a direct strike on Israeli territory.
New York – Povede stoupající globální inflace k ostrému globálnímu hospodářskému zpomalení? Anebo ještě hůř, oživí stagflaci, onu zhoubnou kombinaci rostoucí inflace a záporného růstu?
Na mnoha vyspělých a rozvíjejících se trzích už inflace roste a existují náznaky pravděpodobné ekonomické kontrakce v mnoha vyspělých ekonomikách (ve Spojených státech, Velké Británii, Španělsku, Irsku, Itálii, Portugalsku a Japonsku). Na rozvíjejících se trzích se dosud inflace pojila s růstem, ba až s ekonomickým přehříváním. Ekonomická kontrakce v USA a dalších vyspělých ekonomikách však na rozvíjejících se trzích nemusí vést ke ztrátě vazby na růst, nýbrž k její proměně, neboť americká kontrakce zpomalí růst a stoupající inflace přiměje měnové orgány ke zpřísnění měnových a úvěrových politik. Mohly by pak čelit „stagflaci light“ – rostoucí inflaci pojící se s prudce klesajícím růstem.
Stagflace vyžaduje negativní šok na straně nabídky, který zvyšuje ceny, ale zároveň snižuje výstup. Stagflační šoky vedly za posledních 35 let ke globální recesi třikrát: v letech 1973-1975, kdy po Jomkippurské válce a embargu OPEC vyletěly ceny ropy, v letech 1979-1980 po íránské revoluci a v letech 1990-91 po iráckém vpádu do Kuvajtu. Dokonce i recesi roku 2001 – z velké části vyvolanou prasknutím bubliny špičkových technologií – doprovázelo zdvojnásobení ceny ropy, které přišlo po zahájení druhé palestinské intifády proti Izraeli.
Dnešní stagflační šok by mohl vyplynout z izraelského útoku proti íránským jaderným zařízením. Toto geopolitické riziko v posledních týdnech narostlo, poněvadž Izrael se záměrů Íránu začal děsit. Takový útok by vyvolal prudké nárůsty cen ropy – rozhodně nad 200 dolarů za barel. Důsledkem takového skoku cen by byla výrazná globální recese, podobná recesím let 1973, 1979 a 1990. Ba poslední vzestup cen ropy už zčásti zapříčinilo právě zvýšení této rizikové prémie.
Je však globální stagflace možná, nedoje-li k takovémuto šoku na straně nabídky? Mezi lety 2004 až 2006 byl globální růst výrazný, zatímco inflace byla nízká, a to vlivem pozitivního šoku globální nabídky – nárůstu produktivity a výrobní kapacity v Číně, Indii a na rozvíjejících se trzích.
Po tomto pozitivním šoku na straně nabídky následoval od roku 2006 pozitivní šok na straně globální poptávky: rychlý růst „Čindie“ a dalších rozvíjejících se trhů začal vyvíjet tlak na ceny řady komodit. Silný globální růst v roce 2007 poznamenal začátek vzestupu globální inflace, což je fenomén, který s několika výstražnými jevy (prudkým zpomalením v USA a několika dalších vyspělých ekonomikách) pokračoval i v roce 2008.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Nedojde-li k ryzímu negativnímu šoku na straně nabídky, globální stagflace je tedy nepravděpodobná. Nedávná zvýšení cen ropy, energie a dalších komoditních cen odrážejí celou škálu faktorů:
Většina těchto faktorů se podobá pozitivním šokům globální agregátní poptávky, což by mělo vést k ekonomickému přehřátí a vzestupu globální inflace.
Klíčové jsou politiky směnného kurzu. Velké přebytky běžného účtu a/nebo rostoucí směnné relace způsobují, že rovnovážný reálný směnný kurz (poměrná cena zahraničního zboží vůči domácímu) v zemích jako Čína a Rusko se zhodnocuje. Skutečný reálný směnný kurz se tudíž musí časem prostřednictvím reálného zhodnocování se silnější rovnovážnou hladinou sbíhat. Není-li nominálnímu směnnému kurzu dovoleno, aby rostl na ceně, reálné zhodnocování může nastat jedině zvýšením domácí inflace.
Nejdůležitějším způsobem jak držet inflaci pod kontrolou – za současného znovunabytí autonomie měnové a úvěrové politiky, jíž je k řízení inflace zapotřebí – je dovolit měnám v těchto ekonomikách, aby se výrazně zhodnocovaly. Tato potřeba zhodnocování měn a měnového zpřísňování na přehřátých rozvíjejících se trzích přichází bohužel právě v době, kdy krach nemovitostí, úvěrová tíseň a vysoké ceny ropy vedou na vyspělých trzích k prudkému zpomalení, ba na některých přímo k recesi.
Svět obešel celý kruh. Po příznivém období pozitivního šoku globální nabídky směřoval pozitivní šok globální poptávky k celosvětovému přehřátí a rostoucím inflačním tlakům. Teď panují obavy ze stagflačního šoku na straně nabídky – řekněme války s Íránem – v kombinaci s deflačním šokem na straně poptávky, který vyplyne z krachů bublin nemovitostí. V ekonomikách, které se smršťují, by se mohly uchytit deflační tlaky, kdežto v ekonomikách, které stále ještě rychle rostou, posílí tlaky inflační.
Centrální banky v mnoha vyspělých a rozvíjejících se ekonomikách tedy stojí před scénářem jako ze zlého snu, když musí měnovou politiku zpřísňovat (kvůli boji proti inflaci) a zároveň uvolňovat (aby snížily riziko negativního vývoje růstu). Poněvadž inflace a hrozby pro růst se v různých ekonomikách prolínají různými a spletitými způsoby, bude pro centrální bankéře velice těžké při žonglování s těmito vzájemně si odporujícími imperativy nezaškobrtnout.