0

Asijský pacient

Japonsko je nemocné, a přesto lidé znovu začínají věřit, že se konečně uzdraví. Především proto, že odhodlaný reformátor Heizo Takenaka podle všeho uskutečňuje opravdovou hospodářskou politiku. Co ale zákonodárci a učenci nevidí - nebo snad nechtějí vidět - je to, že hospodářská politika sama o sobě Japonsko neoživí.

Japonská krize je systémová, nikoli cyklická. Zadluženost, deflace a další neduhy jsou pouze symptomy japonské nemoci. Její příčina tkví v kombinaci institucionální sklerózy, sociálního rozkladu a gerontokratické vlády.

Po druhé světové válce si japonský systém vedl několik desítek let pozoruhodně dobře, a to nejen v růstu, ale i v otázkách zajištění vysoké úrovně vzdělání, průměrné délce života, bezpečnosti a dalších sociálních výhod, jež Japonsko svým občanům poskytovalo. Onen systém se opíral o tři pilíře: soudržném politicko-průmyslovém zřízení, mobilizaci zdrojů k dosažení cílů národní ekonomiky a americkém obranném štítu.

Téměř ihned po porážce ve druhé světové válce se Japonsko proměnilo z amerického nepřítele na hýčkaného chráněnce. To byla ,,realgeopolitika" v akci. Díky studené válce, vzestupu maoistické Číny a korejské válce se Japonsko stalo pro Ameriku nepostradatelnou zemí. Spojené státy poskytly Japonsku nejen vojenskou ochranu - čímž mu daly možnost soustředit se na vlastní obchodní cíle -, ale i rozsáhlou ekonomickou pomoc, včetně masivních transferů technologií, a co bylo nejpodstatnější, otevřely svůj trh dovozu japonských výrobků, zatímco Japonsko si mohlo svůj trh ochránit.