Darebáci ekonomického vlastenectví

Samuel Johnson označil vlastenectví za „poslední útočiště darebáků“. Je-li to pravda, co bychom si měli myslet o dnešním sílícím ekonomickém nacionalismu, občas eufemisticky popisovaném jako „ekonomické vlastenectví“?

Ekonomický nacionalismus je v současnosti skutečně mimořádně živý. Americkou vládu šokoval vehementní odpor národa vůči záměru dubajské společnosti převzít ve Spojených státech přístavy. Polsko zažívá populistickou vlnu nevole k zahraničnímu vlastnictví bank. Francie blokuje odkup tamních veřejných služeb italskou energetickou společností Enel. Společně s dalšími evropskými vládami Francie rovněž agituje proti převzetí lucemburské ocelárny Arcelor nizozemskou společností, již většinově ovládá indický ocelářský magnát.

Obhájci těchto pronásledovaných přeshraničních převzetí se obávají, že ve vzduchu visí zlověstný zápach nejhorších okamžiků dvacátého století. Rozzuřený italský ministr varoval před novou mobilizací populistického nacionalismu podle scénáře „srpna 1914“. Lepší analogii nalezneme ve 30. letech 20. století: v roce 1933, když se k moci dostal Hitler, vznesl nejznámější ekonom světa John Maynard Keynes naléhavou výzvu k „národní soběstačnosti“.

Jak analogie s rokem 1914, tak s rokem 1933 poukazují na nejnápadnější rys současné debaty: klíčovou úlohu bezpečnostních obav při ospravedlňování protekcionismu. Nikoho cizí vlastnictví přístavů USA neznepokojovalo, dokud byla majitelem britská společnost; nové obavy odrážejí přesvědčení, že Dubaj by mohl být prostředníkem islámského fundamentalismu a terorismu.

Obdobně platí, že zhoršování mezinárodních vztahů před první i druhou světovou válkou se vyznačovalo silnějším sklonem vlád využívat ekonomii jako nástroj mocenské politiky. V roce 1911 diplomatickou krizi nad Marokem provázel francouzský spekulativní útok na německé finanční trhy. Ve 30. letech tuto techniku využívaly k posilování vlastní bezpečnosti Francie i Německo. USA se pokusily dostat pod kontrolu expanzi Japonska v Asii prostřednictvím omezování japonských energetických dovozů (zejména ropy).

Nejzřetelnějším důvodem sílících obav o bezpečnost v Americe je naléhavá potřeba vypořádat se po útocích ze září 2001 s hrozbou terorismu. To však jen stěží vysvětluje evropskou nervozitu a ochranářskou reakci.

Subscribe to PS Digital
PS_Digital_1333x1000_Intro-Offer1

Subscribe to PS Digital

Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.

Subscribe Now

V případě Evropy existují dvě protichůdná vysvětlení. Prvním je to, že nové obavy jsou zvláštním případem psychologického přenosu. Lidé v místech jako Francie a Polsko, již se obávají národního úpadku, se snaží svalit vinu na někoho mimo jejich vlast.

Ve 30. letech 20. století se zajisté takovéto nálady silně projevovaly, když populistické reakce připisovaly hospodářskou krizi zlomocným silám „mezinárodního kapitálu“. Soudobá verze tohoto vysvětlení zní, že svět se mění tak rychle, že je v ohrožení národní bezpečnost, ba i národní identita.

Alternativní výklad poukazuje na to, že tyto obavy vycházejí z reálného problému. Moderní hospodářský růst téměř ve všech vyspělých průmyslových zemích stále závisí na dovozu energií (výjimkou je Norsko). Kvůli obavám ze znečištění nebo z bezpečnosti jaderné energie většina států zanedbala budování vlastních kapacit.

Výslednou zranitelnost v lednu podtrhlo ruské omezení dodávek plynu na Ukrajinu, jež vyústilo v pokles přísunu plynu do střední a západní Evropy. Zážitek vystrašil obzvlášť Poláky a populistickou pravicovou vládu země postrčil na cestu ekonomického nacionalismu. Západoevropané si však pamatují svá vlastní traumata, včetně kolapsů elektrických rozvodných sítí a rozsáhlých výpadků proudu. Nepřerušila by italská společnost v případě selhání rozvodné sítě dodávky raději francouzským než italským spotřebitelům?

Tyto dvě možnosti příčin ekonomického nacionalismu, jedna iracionální a druhá nikoli, nejsou skutečnými alternativami, nýbrž popisují prolínající se reakce: čím racionálnější obava, tím lépe ji lze využít jako politický nástroj.

Strach vytváří poptávku po státním zásahu. To se politikům líbí, poněvadž se tím zvyšuje poptávka po jejich službách. Poukáží na potenciální problém a pak se snaží prodávat řešení, která se nacházejí v jejich národně vymezeném rozsahu pravomocí.

Jednomu modernímu politikovi se obzvlášť daří nervozitu ohledně dodávek energií posouvat do centra nové politické vize. Podle Vladimira Putina potřeba řídit a zabezpečovat energie ospravedlňuje mohutné rozpínání státních intervencí do ekonomiky.

Putinově vizi zřetelně daly za pravdu důsledky teroristických útoků na USA. Od té doby Putin svou vizi zpolitizovaných energií vycizeloval způsobem, který znervózňuje nejen Rusy, ale všechny Evropany. To v ruském kontextu upevňuje jeho pozici. Avšak Putin v jedné zemi má tendenci vytvářet putinovské imitace všude kolem.

Propady efektivity na trzích, kde už byly zavedeny restrikce plynoucí z ekonomického nacionalismu, by nás měly znepokojovat. Mnohem větší starosti by nám ale mělo dělat to, že strach z krachu nebo manipulace trhů vytváří poptávku po zásazích, jež pravděpodobnost takového kolapsu nesnižují, nýbrž zvyšují. Strach probouzí poptávku po větším bezpečí, jež je nakonec ochromující.

https://prosyn.org/677owQ4cs