BERLÍN – 10. června 1859, šest měsíců před tím, než Charles Darwin publikoval
O původu druhů
, předvedl fyzik John Tyndall v Královském institutu v Londýně pozoruhodnou sérii experimentů. Schůzce tehdy předsedal princ Albert. Ani on ani Tyndall ani nikdo jiný v řadách jejich váženého publika však nemohl tušit, jak silně budou výsledky těchto pokusů poutat pozornost světa 150 let poté.
Tisíce lidí z celého světa, včetně mnoha hlav států, se tento měsíc sejdou v Kodani, aby se pokusili dospět k dohodě na drastickém snížení atmosférických emisí neviditelného a nezapáchajícího plynu: oxidu uhličitého. Navzdory snahám některých předních zemí srazit před summitem očekávání ohledně toho, čeho lze dosáhnout a čeho bude dosaženo, o schůzce se stále hovoří jako o nejdůležitější konferenci po druhé světové válce. A jádrem jednání jsou výsledky Tyndallových pokusů.
Příběh ale začíná už před Tyndallem, a to u francouzského génia Josepha Fouriera. Fourier, sirotek vychovaný mnichy, se v 18 letech stal profesorem, a než se vrátit k vědecké kariéře, působil jako Napoleonův guvernér v Egyptě. V roce 1824 Fourier zjistil, proč je klima naší planety tak teplé – o desítky stupňů teplejší, než by naznačoval prostý výpočet její energetické bilance. Slunce přináší teplo a Země zase teplo vyzařuje zpět do vesmíru – čísla ale nebyla v rovnováze. Fourier si uvědomil, že plyny v naší atmosféře teplo pohlcují. Svůj objev nazval
l’effet de serre
– skleníkový efekt.
Právě Tyndall ve své laboratoři Fourierovy úvahy prověřil. Dokázal, že některé plyny absorbují sálavé teplo (dnes bychom řekli dlouhovlnné záření). Jedním z těchto plynů byl CO2. V roce 1859 Tyndall popsal skleníkový efekt nádherně výstižnými slovy: „Atmosféra nebrání vstupu slunečního tepla, ale kontroluje jeho výstup; výsledkem je tendence k hromadění tepla na povrchu planety.“
Roku 1897 pak Svante Arrhenius, jenž šest let nato získal Nobelovu cenu za chemii, vypočetl, jak velké globální oteplení by způsobilo zdvojnásobení množství CO2 v atmosféře. Jeho odpověď říkala, že o 4 až 6 stupňů Celsia (tedy o málo víc než o 2 až 4 stupně, což je výsledek, k němuž důsledně docházejí současné studie).
Vyhlídky na globální oteplování Arrheniuse ani v nejmenším neznepokojovaly. Snad proto, že pocházel ze Švédska, navrhl, abychom zapálili uhelné doly a tím jej urychlili, protože měl za to, že teplejší klima je výtečný nápad. V Arrheniusově době to vše ale byla jen teorie a nikdo nedisponoval výsledky měření, které by dokládaly, že se hladiny CO2 v atmosféře skutečně zvyšují.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
To se změnilo až ke konci 50. let minulého století, kdy Charles Keeling začal CO2 s bezprecedentní přesností měřit v Antarktidě a na sopce Mauna Loa na Havaji, daleko od všech zdrojů. Už v roce 1960 byl schopen doložit, že CO2 je na vzestupu.
Trvalo pak jen několik let, než v roce 1965 před globálním oteplováním varovala odborná zpráva – první z mnoha – adresovaná americkému prezidentu Lyndonu B. Johnsonovi: „Do roku 2000 se přírůstek oxidu uhličitého přiblíží 25%. To by mohlo stačit na vyvolání měřitelných a možná markantních změn klimatu.“ V roce 1972 se ve vědeckém časopise
Nature
objevila konkrétnější prognóza, totiž že do roku 2000 se teploty zvýší o půl stupně Celsia. Konečně v roce 1979 Národní akademie věd USA vydala důrazné varování před nastávajícím globálním oteplováním.
Nebylo třeba čekat až doku 2000, abychom zjistili, že tyto prognózy jsou správné: už v 80. letech začalo být globální oteplování zjevné u teplotních měření z meteorologických stanic po celém světě. V roce 1988 byl zřízen Mezivládní panel ke změně klimatu (IPCC), aby problematiku podrobně analyzoval, a v roce 1992 světoví lídři na Summitu Země v Riu de Janeiro podepsali historickou smlouvu: Rámcovou úmluvu o klimatických změnách. Ta usiluje o „stabilizaci koncentrací skleníkových plynů v atmosféře na úrovni, která by předešla nebezpečnému narušení klimatického systému vlivem lidské činnosti.“
Za 17 let od té doby bohužel mnoha pokroků dosaženo nebylo. Emise CO2 z fosilních paliv ve skutečnosti byly v roce 2008 o téměř 40% vyšší než v roce 1990. Dokonce i tempo, jímž emisí přibývá, je dnes třikrát vyšší než v 90. letech. Globální teploty překonaly předprůmyslové úrovně o 0,5ºC už na počátku 90. let a od Summitu Země v Riu přibyly další 0,3ºC. A teploty nadále rostou.
Většina zemí se v současnosti shoduje, že globální oteplování je třeba zastavit nanejvýš na dvou stupních Celsia. To je však dnes už mimořádně náročný úkol, neboť během let po summitu v Riu se růst emisí skleníkových plynů i jejich zásob v atmosféře urychlil. Právě proto je kodaňský summit tak důležitý: možná že je poslední, na kterém se můžeme se změnou klimatu vypořádat dřív, než se ona vypořádá s námi.
Tyndallova měření před 150 lety ukázala, že oxid uhličitý zadržuje teplo a způsobuje oteplování. Před 50 lety Keelingova měření doložila, že hladiny CO2 se zvyšují. Zemské klima se přitom dle předpovědí ohřívá. Kolik ještě potřebujeme důkazů, než začneme jednat?
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Iran’s mass ballistic missile and drone attack on Israel last week raised anew the specter of a widening Middle East war that draws in Iran and its proxies, as well as Western countries like the United States. The urgent need to defuse tensions – starting by ending Israel’s war in Gaza and pursuing a lasting political solution to the Israeli-Palestinian conflict – is obvious, but can it be done?
The most successful development stories almost always involve major shifts in the sources of economic growth, which in turn allow economies to reinvent themselves out of necessity or by design. In China, the interplay of mounting external pressures, lagging household consumption, and falling productivity will increasingly shape China’s policy choices in the years ahead.
explains why the Chinese authorities should switch to a consumption- and productivity-led growth model.
Designing a progressive anti-violence strategy that delivers the safety for which a huge share of Latin Americans crave is perhaps the most difficult challenge facing many of the region’s governments. But it is also the most important.
urge the region’s progressives to start treating security as an essential component of social protection.
BERLÍN – 10. června 1859, šest měsíců před tím, než Charles Darwin publikoval O původu druhů , předvedl fyzik John Tyndall v Královském institutu v Londýně pozoruhodnou sérii experimentů. Schůzce tehdy předsedal princ Albert. Ani on ani Tyndall ani nikdo jiný v řadách jejich váženého publika však nemohl tušit, jak silně budou výsledky těchto pokusů poutat pozornost světa 150 let poté.
Tisíce lidí z celého světa, včetně mnoha hlav států, se tento měsíc sejdou v Kodani, aby se pokusili dospět k dohodě na drastickém snížení atmosférických emisí neviditelného a nezapáchajícího plynu: oxidu uhličitého. Navzdory snahám některých předních zemí srazit před summitem očekávání ohledně toho, čeho lze dosáhnout a čeho bude dosaženo, o schůzce se stále hovoří jako o nejdůležitější konferenci po druhé světové válce. A jádrem jednání jsou výsledky Tyndallových pokusů.
Příběh ale začíná už před Tyndallem, a to u francouzského génia Josepha Fouriera. Fourier, sirotek vychovaný mnichy, se v 18 letech stal profesorem, a než se vrátit k vědecké kariéře, působil jako Napoleonův guvernér v Egyptě. V roce 1824 Fourier zjistil, proč je klima naší planety tak teplé – o desítky stupňů teplejší, než by naznačoval prostý výpočet její energetické bilance. Slunce přináší teplo a Země zase teplo vyzařuje zpět do vesmíru – čísla ale nebyla v rovnováze. Fourier si uvědomil, že plyny v naší atmosféře teplo pohlcují. Svůj objev nazval l’effet de serre – skleníkový efekt.
Právě Tyndall ve své laboratoři Fourierovy úvahy prověřil. Dokázal, že některé plyny absorbují sálavé teplo (dnes bychom řekli dlouhovlnné záření). Jedním z těchto plynů byl CO2. V roce 1859 Tyndall popsal skleníkový efekt nádherně výstižnými slovy: „Atmosféra nebrání vstupu slunečního tepla, ale kontroluje jeho výstup; výsledkem je tendence k hromadění tepla na povrchu planety.“
Roku 1897 pak Svante Arrhenius, jenž šest let nato získal Nobelovu cenu za chemii, vypočetl, jak velké globální oteplení by způsobilo zdvojnásobení množství CO2 v atmosféře. Jeho odpověď říkala, že o 4 až 6 stupňů Celsia (tedy o málo víc než o 2 až 4 stupně, což je výsledek, k němuž důsledně docházejí současné studie).
Vyhlídky na globální oteplování Arrheniuse ani v nejmenším neznepokojovaly. Snad proto, že pocházel ze Švédska, navrhl, abychom zapálili uhelné doly a tím jej urychlili, protože měl za to, že teplejší klima je výtečný nápad. V Arrheniusově době to vše ale byla jen teorie a nikdo nedisponoval výsledky měření, které by dokládaly, že se hladiny CO2 v atmosféře skutečně zvyšují.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
To se změnilo až ke konci 50. let minulého století, kdy Charles Keeling začal CO2 s bezprecedentní přesností měřit v Antarktidě a na sopce Mauna Loa na Havaji, daleko od všech zdrojů. Už v roce 1960 byl schopen doložit, že CO2 je na vzestupu.
Trvalo pak jen několik let, než v roce 1965 před globálním oteplováním varovala odborná zpráva – první z mnoha – adresovaná americkému prezidentu Lyndonu B. Johnsonovi: „Do roku 2000 se přírůstek oxidu uhličitého přiblíží 25%. To by mohlo stačit na vyvolání měřitelných a možná markantních změn klimatu.“ V roce 1972 se ve vědeckém časopise Nature objevila konkrétnější prognóza, totiž že do roku 2000 se teploty zvýší o půl stupně Celsia. Konečně v roce 1979 Národní akademie věd USA vydala důrazné varování před nastávajícím globálním oteplováním.
Nebylo třeba čekat až doku 2000, abychom zjistili, že tyto prognózy jsou správné: už v 80. letech začalo být globální oteplování zjevné u teplotních měření z meteorologických stanic po celém světě. V roce 1988 byl zřízen Mezivládní panel ke změně klimatu (IPCC), aby problematiku podrobně analyzoval, a v roce 1992 světoví lídři na Summitu Země v Riu de Janeiro podepsali historickou smlouvu: Rámcovou úmluvu o klimatických změnách. Ta usiluje o „stabilizaci koncentrací skleníkových plynů v atmosféře na úrovni, která by předešla nebezpečnému narušení klimatického systému vlivem lidské činnosti.“
Za 17 let od té doby bohužel mnoha pokroků dosaženo nebylo. Emise CO2 z fosilních paliv ve skutečnosti byly v roce 2008 o téměř 40% vyšší než v roce 1990. Dokonce i tempo, jímž emisí přibývá, je dnes třikrát vyšší než v 90. letech. Globální teploty překonaly předprůmyslové úrovně o 0,5ºC už na počátku 90. let a od Summitu Země v Riu přibyly další 0,3ºC. A teploty nadále rostou.
Většina zemí se v současnosti shoduje, že globální oteplování je třeba zastavit nanejvýš na dvou stupních Celsia. To je však dnes už mimořádně náročný úkol, neboť během let po summitu v Riu se růst emisí skleníkových plynů i jejich zásob v atmosféře urychlil. Právě proto je kodaňský summit tak důležitý: možná že je poslední, na kterém se můžeme se změnou klimatu vypořádat dřív, než se ona vypořádá s námi.
Tyndallova měření před 150 lety ukázala, že oxid uhličitý zadržuje teplo a způsobuje oteplování. Před 50 lety Keelingova měření doložila, že hladiny CO2 se zvyšují. Zemské klima se přitom dle předpovědí ohřívá. Kolik ještě potřebujeme důkazů, než začneme jednat?