Věda pro muže

Jsem členem komise, která na jisté lékařské fakultě jmenuje a povyšuje vědecké pracovníky. Během těch dlouhých let jsem si uvědomil něco znepokojivého a bohužel nepopiratelného. Muži-vědci bez výjimky proplouvají komisí bez jakýchkoli problémů. Řada z nich pracuje v oblastech tak specializovaných, že mají na celém světě možná jen tucet kolegů, z nichž jedna polovina jsou jeho bývalí učitelé a druhá jeho spolužáci z postgraduálního studia. Všichni táhnou za jeden provaz, a tak si navzájem píší pochvalné doporučující dopisy, v nichž dosvědčují, že žadatel získal "uznání doma i ve světě". Naproti tomu žádosti lidí z klinické praxe a žádosti žen-vědkyň vyvolávají rozruchu mnohem méně.

Nejde o to, s jakou lehkostí stoupají pracovníci základního výzkumu k vyšším příčkám. Ostatně i já jsem nejspíš požíval výhod, které se s tímto jmenováním pojí. Problém je v tom, že je to systém nestydatě nespravedlivý. Při profesním postupu základních vědců, kteří publikují v národních a mezinárodních vědeckých časopisech, spoléháme na externí rozhodčí. Přitom je ale obtížné určit, jak dobří opravdu jsou. My se vlastně snažíme - a myslím, že více či méně úspěšně - teprve definovat, co je to "vědecký" praktický lékař, neboť renomé klinického lékaře se zakládá na lokální interakci, kterou lze jen ztěží zaznamenat.

Otázka žen v profesorském sboru, zvláště pak v základních vědách, je mnohem komplexnější. Domnívám se, že zde tento problém odráží zásadní rozdíl v tom, jak ženy a muži přistupují k vědě coby mikrokosmu života. Většina mých mužských kolegů nemá velké svaly ani je neřídí testosteron, avšak pokud jde o jejich vědeckou kariéru, jsou na nich zřetelně vidět dva vzory typicky mužského chování.

https://prosyn.org/SxMi4excs