0

Ruské obrození

Ruské národní obrození a nově nabytá asertivita pod prezidentem Vladimirem Putinem není tak úplně „domácí výroby“, ale odráží nadmíru příznivé mezinárodní podmínky. Ceny ropy a plynu dosahují závratných výšin, Spojené státy se potýkají se závažnými problémy v Iráku a na Blízkém východě a Západ je rozpolcen v názoru, jak by měl k Rusku přistupovat.

Putinova administrativa tohoto příznivého prostředí horlivě využila. Přestože se však některé kroky Kremlu zdají zřejmé a rozumné, jiné lze jen stěží označit za racionální a dopředu orientované.

Ruská touha převzít majetkové podíly na evropských trzích distribuce plynu je dokonale logická a plně legitimní vzhledem k energetickým aktivům a kapacitě ruských plynovodů. Obdobně i ruské úsilí rozšířit svůj vliv také na energeticky bohaté středoasijské země si klade za cíl upevnit postavení Ruska jakožto významného dodavatele energie. Tím, že se prosadilo jako významná mocnost mimo západní říši, dodalo Rusko váhu Šanghajské organizaci pro spolupráci, která zahrnuje Čínu a většinu středoasijských republik. Moskva navíc přikládá stále větší význam svým vztahům s Čínou, což je svým způsobem strategický posun v zahraniční politice, i když zatím není jasné, jak blízko chce Rusko k Číně mít.

Zdá se však, že terorizování Gruzie a Moldavska, projevy podpory Hamásu nebo shovívavost vůči Severní Koreji nejsou vedeny žádnou strategickou logikou dalekosáhlých zájmů Ruska. Jako by byly vedeny obyčejnou a ryzí záští. Tvrdý ruský nátlak na Gruzii a jeho podpora odtrženeckých hnutí v Jižní Osetii a Abcházii, dvou neuznaných republikách uvnitř Gruzie, rozněcuje vášně a hrozí destabilizovat již tak napjatý severní Kavkaz. Pokud by měla nestabilita přejít v otevřenou válku, zjistí Rusko, že se nelze vyhnout důsledkům.