2

Kořen všech krizí suverénního zadlužení

NEW YORK – Řecká dluhová krize vyvolala otázky ohledně toho, zda euro může přežít bez téměř nepředstavitelné centralizace fiskální politiky. Existuje jednodušší způsob. Nezodpovědné čerpání vládních půjček na mezinárodních úvěrových trzích vyžaduje nezodpovědné nabídky takových půjček. Regulátoři bank by jednoduše měli říct ne takovému půjčování ze strany ústavů, které už teď spadají do jejich působnosti.

Půjčovat zahraničním vládám je v mnoha ohledech z podstaty riskantnější než nezabezpečené soukromé dluhy nebo „prašivé“ dluhopisy. Soukromí vypůjčovatelé často musí nabídnout záruku, kupříkladu vlastní dům. Záruka omezuje věřiteli riziko negativního vývoje a strach ze ztráty zastaveného majetku pobízí vypůjčovatele k obezřetnému chování.

Vlády ale nic do zástavy nenabízejí a jejich hlavní pobídka ke splácení – strach, že budou odstřiženy od mezinárodních úvěrových trhů – vychází z perverzního návyku. Bez ustání si v zahraničí půjčovat velké sumy musí pouze vlády chronicky neschopné financovat své výdaje z domácích daní či domácího dluhu. Silná touha po přízni zahraničních věřitelů většinou plyne z hluboce zakořeněné formy špatné správy státu.

Komerční dluh má obvykle klauzule omezující možnost vypůjčovatele zahrávat si s rizikem. Klauzule u půjček či dluhopisů často od vypůjčovatelů vyžadují souhlas s tím, že budou udržovat určitou minimální úroveň kmenového kapitálu či pokladní hotovosti. Naproti tomu vládní dluhopisy žádné klauzule nemají.