0

Cesta k arabské demokracii

JERUZALÉM – Během vřavy Velké francouzské revoluce vzniklo lidové rčení: „Jak krásná byla republika – za monarchie.“ Revoluce usilovala o dosažení svobody, rovnosti a bratrství. Namísto toho Francii – a značnou část Evropy – uvrhla do jakobínského teroru, teroru kontrujících pravicových sil, desítek let válčení a nakonec napoleonské tyranie. Před podobnou výzvou teď stojí severní Afrika a Střední východ, kde většina arabských zemí zažívá rozsáhlá povstání.

Historicky jsou nynější události v arabském světě bezprecedentní. Masové demonstrace volající po svobodě a demokracii vůbec poprvé svrhly některé arabské autoritářské režimy a další ohrožují. Dříve se arabské režimy měnily vojenskými převraty a jinými puči, nikdy však lidovými revolucemi.

Během silné demokratické vlny 90. let, která strhla diktatury ve východní Evropě, Latinské Americe, subsaharské Africe a jihovýchodní Asii, se v arabské severní Africe ani na Středním východě nic takového nedělo. Teď však došlo k narušení politické nehybnosti regionu. Káhirské náměstí Tahrír se stalo symbolem naděje a „moci lidu“.

Avšak byť se dnes zdá, že většina arabských režimů je v ohrožení, svrženi doposud byli vlastně jen dva autoritářští vládci – Zajn al-Abidín ibn Alí v Tunisku a Husní Mubárak v Egyptě. Jejich země byly relativně „měkké“ autokracie. Mnohem represivnější a nemilosrdnější vládci – plukovník Muammar al-Kaddáfí v Libyi, Bašár Asad v Sýrii a Alí Abdulláh Sáleh v Jemenu – jsou sice vážně ohroženi, ale při potlačování lidového odporu (doposud) projevují mnohem větší houževnatost. I v maličkém Bahrajnu se sunnitské menšině prozatím daří udržet si nadvládu nad šíitskou většinou, třebaže s vojenskou pomocí sousedních zemí vedených sunnity.