0

Vzestup pekingského konsensu

BRUSEL – První vystoupení amerického prezidenta Baracka Obamy mimo Severní Ameriku – konkrétně v Londýně, Štrasburku, Praze a Istanbulu – uchvátila světovou pozornost. Pokud však prezidentova cesta v něčem fatálně neuspěla, pak v zaretušování jednoho znepokojivého faktu: totiž že „washingtonský konsensus“, který stanovuje, jak by se měla řídit globální ekonomika, je věcí minulosti. Otázka dnes zní, co ho pravděpodobně nahradí.

Ačkoliv se často tvrdí, že Čína postrádá „měkkou sílu“, mnohé její představy o ekonomice a vládnutí se dostávají do popředí. Například Obamova administrativa se ve snaze dosáhnout hospodářské stability země očividně posouvá směrem k podobnému typu vládních intervencí, jaký Čína prosazuje už dvě desítky let.

V tomto modelu sice vláda dál těží z mezinárodního trhu, ale současně si zachovává moc nad „vládnoucími výšinami“ ekonomiky prostřednictvím přísné kontroly finančního sektoru, restriktivní politiky státních výkupů, stanovování směrnic výzkumu a vývoje v energetickém sektoru a selektivního omezování dovozu zboží a služeb. Všechny tyto faktory tvoří nejen součást ekonomického záchranného balíku Číny, ale i Obamova stimulačního plánu.

Čínu evidentně těší, jak dnes i Spojené státy kladou chladnou kalkulaci vlastních národních zájmů do popředí své zahraniční politiky. „Při zajišťování lepšího života pro obyčejné lidi by nás měl více zajímat obsah než forma,“ uvedl Obama v rozhovoru krátce před svou inaugurací. USA už dnes nejsou posedlé volbami, ale spíše se snaží budovat pragmatické aliance, které by podpořily jejich ekonomické potřeby. To především vyžaduje zavděčit se Číně a autokratickým státům Perského zálivu – hlavním věřitelům amerického ministerstva financí –, ale také spolupracovat s Íránem a Ruskem za účelem omezení nákladů na války v Afghánistánu a Iráku.