0

Revoluční konzervativní papež

Před pětadvaceti lety ohromilo občany Polska zvolení jejich rodáka, krakovského kardinála Karola Wojtyly novým papežem. Někteří lidé byli zděšeni, jiní plakali radostí. Jak napsal jistý významný spisovatel, ,,toto je druhý křest Polska". Ani ve své euforii jsme však nečekali, jak zásadně nový papež změní nejen Polsko, ale i celý svět.

Papežova první návštěva rodné země krátce poté ukázala celému světu jeho sílu. Z hlavních varšavských ulic zmizela komunistická policie, a přesto se ulice staly vzorem spořádanosti. Po desetiletí trvajícím odstavení od moci náhle Poláci znovu získali možnost sebeurčení. Svým hlasitým prohlášením, že ,,bez nezávislého Polska na mapě nemůže být spravedlivé Evropy", papež fakticky smetl pokřivené poválečné uspořádání, které odsunulo Polsko do sovětské mocenské sféry.

V Osvětimi pak papež prohlásil: ,,Hovořím jménem všech lidí, jejichž práva jsou kdekoliv na světě přehlížena a porušována; hovořím, protože jsem vázán - my všichni jsme vázáni - pravdou." Na tomto místě, na této Golgotě novověku vyzval Poláky, kteří si ještě pamatovali, jak byli jejich nejdražší zplynováni v osvětimských krematoriích nebo jak zmrzli ve sklo v koncentračních táborech na Sibiři, k bratrství zasvěcenému boji proti nenávisti a pomstě, třeba i oprávněné.

Někteří lidé v papežovi spatřují člověka zodpovědného za náboženskou obrodu, jiní v něm vidí muže oddaného míru. Někteří v něm spatřují obhájce chudých, jiní kritika liberální teologie. Pro polský lid zůstane Jan Pavel II. - tím, že učinil otázku lidských práv ústředním tématem svého učení - navždy člověkem, který nám dal odvahu a naději a jenž obnovil naši historickou identitu.