0

Revoluce se nebude připomínat

Před čtyřiceti lety odstartoval Mao Ce-tung takzvanou „kulturní revoluci“. Oddělení propagandy vládnoucí Komunistické strany Číny nyní vydalo nařízení, které zakazuje jakékoliv hodnocení či oslavu této katastrofy – jde o součást stranické snahy přimět Číňany, aby na toto ztracené desetiletí zapomněli.

Při odsuzování Japonců za to, že zanedbávají nankingský masakr během druhé světové války, však oficiální čínští představitelé tvrdí, že zapomínání minulosti je zradou na lidech. Pro Číňany ovšem byla zradou již sama kulturní revoluce a tato zrada přetrvává dodnes. Všechny strašlivé události, které se seběhly poté – krveprolití na náměstí Tchien-an-men, perzekuce hnutí Fa-lun kung a útisk občanských aktivistů –, jsou otrávenými plody tohoto neodčiněného prvotního hříchu.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Kulturní revoluce znamenala vyvrcholení likvidace celé jedné třídy, kterou strana provozovala v průběhu 60. let. Ti, kdo přežili všechny předešlé politické pohyby a nechali se okouzlit Maovým kultem osobnosti, se zbavili všech zábran a mohli beztrestně zabíjet a mstít se. Mao shrnul tento psychologický stav slovy: „Přichází čas převratů a já mám z tohoto chaosu prostě radost.“ V instrukci nazvané „K incidentům kousnutí“ Mao tvrdil: „A co má být? Dobří lidé se vzájemným kousáním seznamují a špatným lidem jen patří, když je ti dobří pokoušou…“

Když se před přáteli z řad svých vrstevníků zmíním, že jsem se narodil 18. srpna, bez výjimky to komentují slovy: „Hej, to je výročí dne, kdy předseda Mao poprvé přijal Rudé gardy“. Následující měsíce a roky však byly selektivně zapomenuty, zejména samotnými Rudými gardami. Existují lidé, kteří podobně jako členové Hitlerjugend obrátili krvavou stránku své minulosti a už se nikdy neohlížejí.

Wang Jou-čchin ve své knize Oběti kulturní revoluce tvrdí, že jakmile Mao přijal Rudé gardy a poučil je o „ozbrojeném boji“, bylo ubito, utopeno či smrtelně opařeno více než 1 700 lidí. Dalších sto tisíc jich bylo vyhnáno z domovů.

Během několika měsíců již toto masové hnutí pod vlajkou „revoluce v čínské kultuře“ a s odhodlaným cílem „oprostit se od staré kultury, starých tradic, starého myšlení a starých způsobů“ běsnilo po celé zemi. Mezi první oběti patřili ti, kdo se narodili jako „statkáři, bohatí farmáři, reakcionáři, zlé živly a pravičáci“. V zoufalé snaze zachránit si životy celé rodiny dobrovolně ničily svůj majetek a dávaly do stoupy starodávné malby a kaligrafie.

K epizodnímu „pálení knih a pohřbívání intelektuálů zaživa“ docházelo již dříve, ale žádná síla nebyla radikálnější než ničivá síla, již uvolnil z řetězů Mao. Netrvalo dlouho a byla zničena starodávná místa. Historické postavy jako Čang Č´-tung, vysoce postavený představitel dynastie Čching, byly exhumovány a jejich rozložené mrtvoly rozvěšeny po stromech.

Nakonec mohl být kdokoliv – od prezidenta až po řadové občany – podroben kritice, označen za „volského démona a hadího ducha“, pronásledován a zapsán na seznam smrti. Lidé zabíjeli jiné lidi, aby ochránili Maa, a ti, kdo měli být popraveni, skandovali ještě cestou na popraviště heslo: „Ať žije předseda Mao!“

V provincii Kuang-si, kde docházelo k nejhorším násilnostem, bylo během července a srpna 1968 zabito téměř 100 000 lidí. V oficiální „Memorabilii kulturní revoluce v Kuang-si“ figuruje na seznamu smrti řada malých dětí. Autor publikace Čeng I uvedl, že pouze v okrese Wu-süan bylo snědeno více než 100 lidí, poněvadž pojídání nepřátel bylo jediným způsobem, jak dokázat lásku k Maovi. Obětem byla přitom zaživa odstraňována játra, oči nebo mozky.

V roce 1968 Mao rozpoutal ještě jednu vlnu perzekucí. Při bezpočtu „sebevražd“ byli lidé jednoduše ubiti k smrti nebo si vzali život sami, když se již jejich utrpení nedalo snést. V Pekingu docházelo k úmrtím většinou v oblastech se stromy a jezery. Wang Jou-čchin uvádí, že 4. listopadu byla v jezeře u Letního paláce nalezena čtyři plovoucí těla. Na prestižní Pekingské univerzitě bylo zabito celkem 63 lidí.

Mao zemřel se ctižádostí vymýtit čínskou kulturu. Jeho kulturní revoluce sama o sobě zabila plné dva miliony lidí, rozbila tradice, vykořenila duchovní a etické hodnoty a zpřetrhala rodinné vztahy i věrnost ke komunitě. Lidé, kteří ji zažili, se proti vzpomínkám na ni obrnili, neboť bolest z ní je horší než kulka v srdci: drtí totiž duši.

Ze všeho nejhorší však je, že Maovy zločiny proti civilizaci – na rozdíl řekněme od těch Hitlerových – pokračují dodnes. Komunistická strana stále využívá metod vymývání mozků a Maův odkaz je i nadále oficiálně uctíván. Jeho portrét i tělo jsou dodnes vystaveny na pekingském náměstí Tchien-an-men a jeho obličej figuruje na bankovkách v peněženkách všech Číňanů, z nichž mnozí byli svědky, jak jejich rodiče, děti a další milované osoby umírají pod jeho dýkou.

Fake news or real views Learn More

Není tedy překvapením, že čínský lid pohlíží na politiku se směsicí obezřetnosti a hrůzy. Veřejně činní lidé věnují spoustu času a úsilí tomu, aby neurazili stranu, a otevřeně se hlásí k lhostejnosti jako k hlavnímu nástroji přežití. Minulý měsíc jsem sledoval jeden televizní pořad, v němž vystupoval slavný malíř Chan Mej-lin. V závěrečné poznámce sdělil divákům své moudrosloví: „Ať žijí ti, kdo se nestarají!“

Chan Mej-lin byl během kulturní revoluce terčem těžkého pronásledování. Jeho prohlášení se u diváků ve studiu setkalo s bouřlivým potleskem.