4ed9440346f86f400c2d3b04_dr4370c.jpg

Otočka meritokratů

PAŘÍŽ – Nouzová záchrana finanční soustavy byla v ekonomických dějinách bizarním okamžikem, neboť z ní profitovali ti, kdo nejvíc profitovali už z iracionální rozjařenosti trhů – šéfové finančních firem. Než však udeřila krize, přerozdělování bohatství (a daně a odvody na sociální zabezpečení, které jej umožňují) se pokládalo za největší překážku efektivity hospodářství. Hodnoty solidarity ustoupily měřítkům individuálního přínosu čili „meritu,“ posuzovaného podle výplatní pásky.

Je paradoxní, že část této evoluce lze připsat na vrub dvěma pozitivním faktorům: pomalému působení demokracie, která jedince osvobozuje, ale zároveň jej nechává ve větší izolaci, a rozvoji sociálního systému, jehož prostřednictvím se sdílí rizika a jedinci získávají větší autonomii. Vzhledem k této izolaci a autonomii jsou lidé čím dál častěji přesvědčeni, v dobrém i ve zlém, že za svůj osud zodpovídají jedině oni sami.

Právě v tom je jádro hlavolamu. Jednotlivec je svobodný a autonomní jen díky kolektivním rozhodnutím, přijímaným po demokratické diskusi, zejména těm rozhodnutím, která každému zaručují dostupnost veřejných statků, jako je školství, zdravotnictví atd. Určitý smysl pro společenskou solidaritu sice snad zůstává, ale je tak abstraktní, že ti, k nimž se kolo štěstěny natočilo mimořádně příznivě, se cítí dlužni jen málo. Jsou přesvědčeni, že za své postavení vděčí čistě vlastním zásluhám a nikoli kolektivním snahám – státem financovaným školám, univerzitám atd. – které jim umožnily rozvinout svůj potenciál.

https://prosyn.org/mpeFabScs