0

Návrat radikálů v Íránu

Šestadvacet let po islámské revoluci, právě ve chvíli, kdy Západ očekával, že se Írán usadí a začne se chovat pragmatičtěji, se zdá, že se režim prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda přiklání zpět k radikalismu. Pochopit, co se dnes v Íránu děje, však lze i pohledem na předešlé revoluce, neboť pro nedávné události existují jasné historické precedenty.

Mnoho revolucí prošlo po radikální rané fázi jakousi počáteční „tichou“ periodou, kterou po 15 až 25 letech vystřídalo znovuoživení radikalismu. Je tomu tak proto, že počáteční tiché období bývá často poznamenáno korupcí a odklonem od revolučních cílů, což vede idealisty k pocitu, že revoluce ztrácí směr. V domnění, že ráznější prosazování revolučních ideálů je jediným způsobem, jak svou zemi posílit, se pak tito idealisté snaží inspirovat „návrat radikálů“, čímž vyvolávají ostrý střet se svými pragmatičtějšími spolurevolucionáři.

Mexická revoluce z roku 1910 započala výzvou proti diktátorovi Porfirio Díazovi, která vyvolala povstání rolníků a dělnické bouře. Radikální fáze revoluce zdánlivě skončila v roce 1920, kdy se moci chopil generál Alvaro Obregón; ten omezil pozemkovou reformu a snažil se o usmíření se Spojenými státy. Obregón se svým spojencem, generálem Plutarcem Callesem, vládli v Mexiku po dobu dalších 14 let.

V roce 1934 vedla nespokojenost obyvatel s rostoucí korupcí Callese k tomu, že do prezidentské funkce vybral „poctivého idealistu“, mladého muže, který na počátku revoluce bojoval na jeho straně. Myslel si totiž, že tento muž pomůže získat vládě ztracenou popularitu a že on ho zároveň bude moci ovládat. Onen „poctivý revolucionář“ Lázaro Cárdenas projel celou zemi, získal si podporu lidu, načež se obrátil proti Callesovi a vyhostil ho z Mexika.