0

Návrat spravedlivých válek?

SALZBURG – Když se před deseti lety vznášela nad Kosovem válka, vysvětloval tehdejší ministr zahraničí Německa Joschka Fischer, že se jeho působení v politice vždy řídilo principem: „Už nikdy válka, už nikdy Osvětim!“ Etnické čistky a násilnosti v Kosovu mu však záhy ukázaly, že existují chvíle, kdy si člověk musí mezi těmito dvěma imperativy vybrat: nové Osvětimi lze někdy předejít pouze prostřednictvím války.

Idea „spravedlivé války“ legitimizované pomocí justa causa (důvodné příčiny) byla sice řadu let předmětem posměchu, ale v poslední době se vrací do módy. V minulosti nad ní lidé ohrnovali nos, protože jakákoliv válčící strana má sklon pohlížet na svou válku jako na spravedlivou. Při absenci nestranného soudce navíc může vítěz vždy vnutit svou „pravdu“ poraženému, jak se po první světové válce stalo v případě Versailleské smlouvy.

„Spravedlivé války“ se tedy zjevně vrátily, ale mezinárodní právo zároveň začalo posuzovat vedení agresivní („nespravedlivé“) války jako trestuhodný zločin, v důsledku čehož dnes každá válčící strana označuje své války za obranu proti útoku ze zahraničí, podobně jako to v roce 1939 učinil Hitler. (Ze všech ministrů války se navíc stali „ministři obrany“, takže si člověk musí klást otázku, před kým se daná země musí bránit, když už útočníci neexistují.) Také v tomto případě však má vítěz možnost posoudit, kdo byl agresorem, takže je štěstí, že Hitler nezvítězil.

Vojenská intervence z důvodů přesahujících obranu dané země je samozřejmě i nadále možná, avšak vyžaduje rezoluci Rady bezpečnosti OSN. Za předpokladu, že žádný ze stálých členů Rady bezpečnosti nevyjádří nesouhlas, může Rada sama rozhodnout, zda danou válku legitimizuje nějaká „důvodná příčina“ (dnes to obvykle bývá hrubé porušování lidských práv).