4

Krize spolupráce

PAŘÍŽ – Celosvětový vzestup rozvíjejících se ekonomik vyvolal velký optimismus nejen v oblasti hospodářského rozvoje, ale i globální spolupráce. Posun k multipolárnímu světovému uspořádání však nepodpořil multilateralismus. Ve skutečnosti se stal pravý opak: logika národní suverenity zažila návrat, kdy velké ekonomiky důsledně podkopávají spolupráci v nejrůznějších oblastech, od bezpečnosti přes obchod až po klimatické změny.

Vezměme si, jaký zmatek zavládl v Radě bezpečnosti Organizace spojených národů kvůli občanské válce v Sýrii. Před pouhými dvěma lety schválila rada rezoluci opravňující k uskutečnění vojenské intervence v Libyi – šlo o první rezoluci zavádějící princip „zodpovědnosti chránit“ (R2P), který v roce 2005 jednomyslně přijalo Valné shromáždění OSN.

Rozvíjející se mocnosti však záhy dospěly k přesvědčení, že Západ využil ochrany civilních obyvatel v Libyi jako záminky ke změně režimu (ačkoliv by ochrana tamního obyvatelstva bez svržení vlády Muammara Kaddáfího nebyla reálně možná). Dnes tyto země R2P do značné míry odmítají, neboť v ní spatřují nástroj používaný západními vládami k legitimizaci jejich snahy vměšovat se do vnitřních záležitostí jiných států.

Brazílie se pokusila vyřešit tuto otázku sepsáním rezoluce, která by oddělila mandát R2P od použití síly – čímž by se v podstatě vyloučila možnost praktického uplatnění této doktríny. Rusko a Čína zase zablokovaly tři rezoluce odsuzující syrský režim a Rusko se usilovně snaží – zjevně s úspěchem – sabotovat jakýkoliv vojenský zásah v Sýrii. V tomto smyslu dnes Rusko a Čína fakticky kontrolují formální mezinárodní legálnost použití síly.