Jedním z důvodů, proč kyperští Řekové odmítli v dubnu plán generálního tajemníka OSN Kofiho Annana na opětovné sjednocení Kypru, byla skutečnost, že podle drtivé většiny z nich neřešil spravedlivě nároky uprchlíků přesídlených během turecké invaze v roce 1974. Zároveň šlo o jednu z mála příležitostí, kdy si mezinárodní veřejné mínění uvědomilo, že na ostrově existuje problém s uprchlíky, protože do té doby jen málo lidí tušilo, že tam uprchlíci z této války stále ještě žijí.
Když se řecká vojenská junta v Aténách v roce 1974 neúspěšně pokusila uskutečnit Enosis (sjednocení s Řeckem) a Turecko poté napadlo Kypr, opustilo své domovy přibližně 250 000 kyperských Řeků. Někteří uprchli v hrůze před invazní armádou, jiní byli vyhnáni - vyvstal obvyklý spletitý a morálně problematický obraz, jehož jsme v podobných situacích svědky.
Komunita kyperských Řeků byla sice zdrcena, ale přesto reagovala humánně, solidárně a prozíravě. Zpočátku byly zřizovány uprchlické tábory, ale řecko-kyperská vláda poté rozhodla, že se sice nevzdá nároku uprchlíků na konečný návrat do jejich domovů na severu, ale zároveň učiní vše, co je v jejích silách, aby v mezidobí nenechala uprchlíky živořit ve špinavých táborech.
Jedním z důvodů, proč kyperští Řekové odmítli v dubnu plán generálního tajemníka OSN Kofiho Annana na opětovné sjednocení Kypru, byla skutečnost, že podle drtivé většiny z nich neřešil spravedlivě nároky uprchlíků přesídlených během turecké invaze v roce 1974. Zároveň šlo o jednu z mála příležitostí, kdy si mezinárodní veřejné mínění uvědomilo, že na ostrově existuje problém s uprchlíky, protože do té doby jen málo lidí tušilo, že tam uprchlíci z této války stále ještě žijí.
Když se řecká vojenská junta v Aténách v roce 1974 neúspěšně pokusila uskutečnit Enosis (sjednocení s Řeckem) a Turecko poté napadlo Kypr, opustilo své domovy přibližně 250 000 kyperských Řeků. Někteří uprchli v hrůze před invazní armádou, jiní byli vyhnáni - vyvstal obvyklý spletitý a morálně problematický obraz, jehož jsme v podobných situacích svědky.
Komunita kyperských Řeků byla sice zdrcena, ale přesto reagovala humánně, solidárně a prozíravě. Zpočátku byly zřizovány uprchlické tábory, ale řecko-kyperská vláda poté rozhodla, že se sice nevzdá nároku uprchlíků na konečný návrat do jejich domovů na severu, ale zároveň učiní vše, co je v jejích silách, aby v mezidobí nenechala uprchlíky živořit ve špinavých táborech.