0

Skutečná cesta k demokracii v MMF

Země takzvaných nových ekonomik od Chile po Čínu již nějakou dobu tvrdí, že je zapotřebí, aby se Mezinárodní měnový fond – toto nervové centrum mezinárodního finančního systému – stal „demokratičtějším“. Chtějí mít větší vliv na jeho politiku, až se fond příště rozhodne zachraňovat některou z dalších nových ekonomik, jako jsou Argentina, Brazílie, Indonésie nebo Turecko. (Ačkoliv se totiž současné tržní podmínky mohou jevit jako příznivé, nějaké „příště“ bohužel v některých zemích dozajista nastane.) A zatímco se na obzoru zákonitě rýsuje nový „washingtonský konsensus“ hospodářských politik nejlépe osvědčených v praxi, rozvojové země současně chtějí mít pocit, že ho pomohly koncipovat – ať už k lepšímu, nebo k horšímu.

S tím nemohu než plně souhlasit. Pocit „demokratického deficitu“ MMF je vážným problémem pro politickou legitimitu fondu i pro jeho schopnost účinně stabilizovat krizové situace. Připusťme však, že skutečná demokracie nastane teprve ve chvíli, až budou rozvojové země se středními příjmy připraveny podepřít svou vzletnou rétoriku tvrdými penězi.

Správný čas na to nastal právě nyní vzhledem k tomu, že se Spojené státy staly bezkonkurenčně nejlehkovážnějším vypůjčovatelem na světě. USA vysávají obludných 75% celosvětových přebytků úspor. Dokonce i dříve zkrachovalé vlády od Koreje přes Rusko až po Mexiko se dnes topí v dolarech. Proč tedy nevyužít část těchto dolarů k dobrému účelu?

Tyto země musí pochopit, že výzvy k omezení hlasovacích práv bohatých zemí v MMF jsou naivní, ne-li přímo pokrytecké, nebudou-li podpořeny skutečnými penězi. Dokud se totiž MMF bude angažovat v půjčování, musí v konečném důsledku uspokojovat své věřitele. Ti jinak půjdou jinam a fond (i jeho sesterská organizace Světová banka) se ocitne ve vlastní dluhové krizi. Momentálně představují USA, Evropa a Japonsko lví podíl na kapitálu, a tudíž mají nepřiměřenou moc.