0

Skutečné riziko globalizace

Stalo se módou svádět vlnu finančních krizí, jež od mexické ,,tequilové krize`` v roce 1994 zamávaly rozvíjejícími se trhy, na Mezinárodní měnový fond. Opakovanou výpomocí zemím v nouzi měl MMF údajně pobízet investory, aby bez jakékoli záruky riskovali a nalévali do těchto zemí peníze, aniž by řádně zhodnotili, zda se jim peníze vůbec mohou vrátit. Podle kritiků MMF tato výpomoc umožnila politikům od Brazílie po Turecko vyhýbat se strastiplným, ale nutným reformám, důsledkem čehož byl nevyhnutelný nástup krizí.

Tento argument - příklad toho, co ekonomové nazývají ,,morálním rizikem`` - je sice na první pohled logický, ale na pohled druhý na něm mnohé nehraje. Zahraniční investice do rozvíjejících se trhů začaly ve skutečnosti upadat už po roce 1995, prudce pak klesly díky asijské krizí v roce 1997 a od té doby už vlastně nestouply - přestože MMF poté zorganizovala celou řadu finančních pomocí, které měly podle kritiků být hlavní příčinou změněného chování investorů.

Zahraniční investice se krom toho po roce 1994 přesunuly do továren, nemovitostí, služeb apod. Na rozdíl od zahraničních majitelů obligací, kteří po záruce MMF, že dostanou zaplaceno, mohli vzít nohy na ramena, utrpěli tito přímí investoři, když krize udeřila, nemalé ztráty - a tudíž lze jen ztěží říci, že měli z výpomoci nějaký užitek.

Už od počátku let devadesátých, kdy se soukromé úvěry rozvíjejícím se trhům zvýsily na téměř desetinásobek stavu v letech 1970-89, nebylo hlavním zdrojem finanční nákazy riziko morální, nýbrž riziko, jež lze nejlépe nazvat rizikem globalizace. Toto riziko nastalo po roce 1996, kdy soukromí zahraniční investoři začali opoustět rozvojové trhy mnohem rychlejsím tempem, než jakým je předtím zaplavili. V letech 1997-98 například Thajsko utrpělo odliv zahraničního kapitálu rovnajícího se 26 procentům HDP, a to navzdory solidním důkazům o udržitelném hospodářském růstu země.