Skutečné riziko globalizace

Stalo se módou svádět vlnu finančních krizí, jež od mexické ,,tequilové krize`` v roce 1994 zamávaly rozvíjejícími se trhy, na Mezinárodní měnový fond. Opakovanou výpomocí zemím v nouzi měl MMF údajně pobízet investory, aby bez jakékoli záruky riskovali a nalévali do těchto zemí peníze, aniž by řádně zhodnotili, zda se jim peníze vůbec mohou vrátit. Podle kritiků MMF tato výpomoc umožnila politikům od Brazílie po Turecko vyhýbat se strastiplným, ale nutným reformám, důsledkem čehož byl nevyhnutelný nástup krizí.

Tento argument - příklad toho, co ekonomové nazývají ,,morálním rizikem`` - je sice na první pohled logický, ale na pohled druhý na něm mnohé nehraje. Zahraniční investice do rozvíjejících se trhů začaly ve skutečnosti upadat už po roce 1995, prudce pak klesly díky asijské krizí v roce 1997 a od té doby už vlastně nestouply - přestože MMF poté zorganizovala celou řadu finančních pomocí, které měly podle kritiků být hlavní příčinou změněného chování investorů.

Zahraniční investice se krom toho po roce 1994 přesunuly do továren, nemovitostí, služeb apod. Na rozdíl od zahraničních majitelů obligací, kteří po záruce MMF, že dostanou zaplaceno, mohli vzít nohy na ramena, utrpěli tito přímí investoři, když krize udeřila, nemalé ztráty - a tudíž lze jen ztěží říci, že měli z výpomoci nějaký užitek.

To continue reading, please log in or enter your email address.

To read this article from our archive, please log in or register now. After entering your email, you'll have access to two free articles from our archive every month. For unlimited access to Project Syndicate, subscribe now.

required

By proceeding, you agree to our Terms of Service and Privacy Policy, which describes the personal data we collect and how we use it.

Log in

http://prosyn.org/uZmPLr3/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.